Chci, abys mě chtěla

Part Two

Brooke

Večer přijede Allyson, Barry a k mé nelibosti i Colson. Hned jak vrazí všichni tři do dveří, nemůžou se vynadívat na můj byt. Na můj bývalý byt.

,,Páni a odsud se chceš stěhovat k nám?" nevěřícně kroutí hlavou Colson.

,,Přišla jsem o práci a potřebuji něco levnějšího." Co se vůbec stará? Tenhle chlap mě štve, i když je se mnou v místnosti pět minut a teď s ním mám ještě bydlet. Perfektní.

,,Fajn, jen jsem se zeptal. To přece spolubydlící dělají, ne? Co mám vzít do auta?"

Ukážu na hromadu krabic, co jsou rozházené uprostřed obýváku a Colson začne poslušně odnášet krabice. Allyson se zazubí a následuje ho. Barry chodí po obývacím pokoji a sleduje výhled z oken.

,,Páni, ten výhled je úžasný. Moc mě mrzí, že musíš odejít."

,,To je v pohodě, nikdy jsem si nemyslela, že tady zůstanu navždy. Jenom jsem teď nebyla připravená. Jsem vám strašně moc vděčná, že u vás můžu bydlet. Už jsem propadala panice a ty byty, kde jsem byla. No, hezčí jsem snad měla i na začátku, když jsem se přestěhovala do New Yorku." Tak nějak se sama zasměju nad tím, kde jsem začínala a jak jsem si polepšila.

Byt, ve kterém budu bydlet nyní, není o nic horší, než ten, ve kterém jsem bydlela teď. Kuchyně je propojená s prostorným obývacím pokojem, ze kterého vedou dveře do čtyř pokojů. Bohužel, jedna koupelna pro všechny. To je ten rozdíl, najednou budu mít spolubydlící. Začíná mi to snad až teď docházet, o jak velkou část soukromí přijdu. Na druhou stranu, všechny ty plesnivé díry, kde jsem byla na prohlídce, se ani za mák nemůžou rovnat bytu, do kterého mě přijali. A i když nejspíš příjdu o část svého soukromí, možná právě to teď potřebuju. Být v kontaktu s přáteli a nemyslet na to, že můj život se kompletně sesypal jenom proto, že se na mě vykašlal můj šéf.

Když vynosíme všechny moje krabice nahoru do bytu číslo 112, nějak si nedokážu představit, jak všechno nastrkám do jednoho pokoje. Kluci mi složí postel a já si zatím vybaluju do skříní svoje oblečení. Allyson objedná pizzu a neustále je se čemu smát. Nikdy jsem s nikým nebydlela, pokud nepočítám rodiče, ale věřím, že si tady rychle zvyknu. Možná i na idiota Colsona, který mi večer ani tak moc nevadil. Vlastně jsem se několikrát zasmála jeho vtipům. Na oslavu mého nastěhování jsme pustili Avengers, cpali se popcornem a já byla totálně mrtvá.

Colson

V životě jsem neviděl tolik krámů. A upřímně, myslel jsem si, že se k nám Brooke stěhuje z nějaké díry. Ale když jsem viděl její být, sakra, proč tam nezůstala? Prý přišla o práci a nemůže si ho už dovolit. A proto jezdí v Mercedesu. Povídali, že mu hráli. V tom bude něco víc. Ale abych pravdu řekl, moc mě to nezajímá. Měl jsem co dělat, abych odnesl víc krabic než Barry a nečuměl u toho celou dobu Brooke na zadek. Barry nejspíš rozjel svou balící akci, jelikož celou dobu na Brooke mluvil, jako kdyby jí právě umřelo štěně. Pomůžu ti s tím, pomůžu ti s tam tím a neboj, můžeš se mi svěřit, kdybys potřebovala to a to, řekni mi. On se snad nikdy nepoučí. Netlač tak na pilu, kamaráde, to mu říkám snad pokaždé, když balí nějakou holku. Ne. Prostě ne. Když večer nabídne Brooke místo na gauči, s tím, že si zaslouží jen to nejlepší a to náš gauč je, nejradši bych z toho gauče slezl a praštil ho. Každopádně Brooke si sedne na gauč vedle mě. Pak se jí ještě zeptá, jestli nechce polštář navíc. Dál už ho snad ani nemůžu poslouchat. Dle reakcí Brooke si nemyslím, že by u ní měl někdy šanci. Tohle bude tak trapný, až ho odmítne. Bože. Možná mu pak udělám palačinky, abych zmírnil jeho bolest. Brooke je očividně dost unavená, možná z keců Barryho, jelikož za chvilku, co si sedne na gauč, okamžitě spí.