𝗕𝗟𝗜𝗡𝗗 [𝘬𝘢𝘳𝘭 𝘫𝘢𝘤𝘰𝘣𝘴 𝘧𝘢𝘯𝘧𝘪𝘬𝘤𝘦]✔︎

XVIII

ZASE NĚJAKÉ ZVUKY. Zase slyším kroky. Snažím se to ignorovat.

,,Harper!" kdo mě to oslovil?

,,Ano?" řeknu si potichu sama sobě. Otevřou se dveře a v nich vidím mého tátu s ne úplně spokojeným obličejem

,,Pojď" vezme mě za ruku. Stále jsem ospalá a sotva jdu. Ani si neuvědomuji, že mě tahá..jako kdybych byla hračka nebo loutka

,,Já jim jenom ukážu" krutost v jeho hlase se ozvala. co?

Odvádí mě do patra, tam kde jsme zastřelili Mattiase. Nejdeme do té stejné místnosti.

Ta místnost vypadá jako cela, nicméně si připadám jako vězeň. William mě hodí do té cely a jediné, co jsem dokázala slyšet bylo lehké pískání v uších. Také mě začal pálit nos

,,Promiň" a potom si mě vyfotil. Nechápu proč. Jenom se pro sebe pousmál a odešel. Otázkou bylo, kolik je hodin.

Najednou všechna světla zhasnou. Rozhodnu se alespoň po tmě najít nějakou matraci, jestli budu uzavřena tady.

Po chvíli to vzdám a sednu si na zem, když položím ruku vedle sebe šáhnu na něco mokrého a lepkavého.

Ihned se zděsím. Smrdí to tu. Když si tekutinu dám k nosu...vyděsím se ještě více.

To je krev.

Zavřel mě tady v nějaké mučírně? Zvednu se a udělám pár kroků zpět.

Chce se mi strašně spát, ale pochybuji, že tady usnu. Pokusím se o to.

TIME SKIP

Probudí mě světlo. Znovu jsem někde jinde. Takhle mě přemísťovat budou každou noc, nebo den?

,,Dobré ráno" ihned nečekaně přijde můj táta. Popřemýšlím zda nemám v pokoji kamery, nebo jestli tuší, kdy se probouzím

,,Co budeme dneska dělat?" zeptám se. Jenom se na mě podívá a potom zase někam pryč.

Přijde k oknům, které jsou zamřížované. Roztáhne závěsy, ještě větší světlo mi dopadne do očí

,,Dneska mám hodně práce, ale to mám skoro každý den, co budeš delat ty mi je jedno" nedá na mě ohled ,,donesu ti snídani"

A zase odejde. Všechno, co se za tady tu dobu stalo je jenom, táta, táta, táta.

Už ho slyším jak jde, ale do pokoje neudělá ani krok. Položí mi tác do pokoje a zavře za sebou.

TIME SKIP

Začnu znovu, ano znovu, prohledávat pokoj. Nic. Je odpoledne a celý dopoledne se nic nedělo. Panebožey, co jiného bych měla dělat, když jsem tady uvězněna.

Zaťukání na dveře. Že by zase táta?

,,Hele, netuším, jak jste dostali mé číslo, ale dám vám ji nachvíli" přijde jeden z bodyguardů do mého pokoje a zrovna s někým volá

Podá mi telefon. Ten telefonát je pro mě?

,,Ano?" přiložím si k uchu telefon

,,Teď uděláš co řeknu" ozve se z druhé strany. Ten hlas mi je povědomý..někdy jsem ho zaslechla. No jasně.

Není to náhodou jeden z těch kluků? Jsem zticha.

,,Odhaduji, že kolem tebe je jenom jeden bodyguard, protože William je fakt blbej a odchází si každý den pryč z bytu"

,,Mhm" zabrblám

,,Fajn, zbav se ho, ať nikdo kolem není"

,,Jak to mám asi kurva udělat?" vyšiluji

,,Hej už mi to dej" trvá na svém bodyguard

,,To dokážeš. Potom se vrať na hovor, budu tu" fajn?

Možná ten dotyčný, který se mnou mluvil mě zná a ví o tom, že umím nějaké super triky, jak se zbavit člověka

Věř si.

Podívám se na něho a podávám mu telefon. Potom se ve mně sebere odvaha a zkusím mu podkopnout nohy

Když spadne na zem tak mu jednu vrazim, ale to ho nedá do bezvědomí, tak mu vrazím ještě jednou.

,,Ano?" vrátím se zpátky na telefon, trošku s kmitavým hlasem

,,Teď ti řeknu, co s tebou udělám a zatraceně vím, že to chceš..nic méně ti nezbývá nic jiného, než utéct za námi" ozve se jinačí hlas. Ten ale neznám.

,,Poslouchám"

,,Takže..sice si nic nepamatuješ Harper, sice nevidíš rozmazaně, ale kdyby si viděla, tak ti udělám tak dobře, že budeš sledovat i hvězdy přitom, jak se tě budu dotýkat a připomínat ti naše společné zážitky, které si nepamatuješ" promluví tajemným hlasem

,,Budu se tě dotýkat tak dlouho, jak se mi to jenom zlíbí, budu tě líbat všude, protože chci vidět každou křivku tvého těla a nebudu moc přestat. Přesně, jak si plánuju od toho, co jsme se poprvé setkali" dokončí svůj plán

,,Takže..co ty na to? Budeš radši se svým tatínkem, nebo půjdeš za svým budoucím manželem?"