𝗕𝗟𝗜𝗡𝗗 [𝘬𝘢𝘳𝘭 𝘫𝘢𝘤𝘰𝘣𝘴 𝘧𝘢𝘯𝘧𝘪𝘬𝘤𝘦]✔︎

XIX

Z TOHO JSEM BYLA FAKT ZMATENÁ. V tom případě tu je možnost, aby se mé vzpomínky vrátily zpět

,,Dobře, jdu" vyjdu z pokoje a po schodech sejdu patro, snad tu bude východ. Pochybuju, že nebude zabezpečený

Chodba pokračuje doleva. Nahnu se z rohu a spatřím vchodové dveře s dvěma odzbrojenými muži.

Sakra

,,Jseš tu?" ozve se z telefonu, který stále mám u sebe

,,Ššššš" šeptnu, protože mobil překonal ticho v patře. Jeden muž se podíval mým směrem. Kurva.

Rychle jsem zalezla nazpátek, ale kroky se přibližovaly. D o p r d e l e, to byl zase nápad jenom civět z rohu směrem na můj cíl. To nezvládnu. Ne musím to zvládnout.

Zhluboka jsem se nadechla. Když kroky byly u mě, tak jsem dotyčného zatáhla k sobě, což přivolalo toho druhého. Na to jsem nepomyslela.

Rychle jsem vrazila tomu, kterého jsem zatáhla k sobě..netuším, jak mě rychle napadne, co dělat. V tom se přiblížil ten druhý,tak jsem mu podkopla nohy.

Mezitím se ten první zvedl, takže byli na mě dva. Doprdele fakt. Uslyšela jsem zase nějaký hlas z mobilu.

Nojo prosim tebe.

To jsem se nestihla otočit k tomu prvnímu, protože do mě kopl takovou silou, že mě to svalilo k zemi.

Kopnul do mě podruhé, chtěl ještě po třetí, ale to jsem ho stihla chytit za nohu a tlačit proti.

Tohle je fakt v prdeli.

,,Harper" to vyslovení mého jména mě doslova okouzlilo a mně se nachvíli zaostřilo před očima. Musím do toho dát vše, i když moje síly se pomalu rovnají nule.

Začnu tlačit více do jeho nohy, ale ruka mě začína strašně bolet. Použiju i druhou ruku, nechápu, proč mě to nenapadlo dříve.

Jenže obě mé ruce to nezvládají. Potom cítím další úder do břicha, na to se moje ruce uvolněj.

Ten druhý mě začne tahat po zemi, ale pak..se ozve rána a spadne na zem. Všechno mě bolí.

Další rána. Další dole.

,,No, myslel jsem, že si poradíš lépe ségra" někdo mě osloví. Už vím, to je zase jeden z těch kluků.

Počkat..ségra?

,,Zvedni se, to zvládneš" pomůže mi a začne běžet ,,pojď"

,,Strašně mě všechno bolí" stojím tam jako tvrdé Y. Vrátí se ke mně a začně mě nést.

Leželo se mi tak pohodlně, že jsem z toho všeho usnula.

TIME SKIP

Probudím se v cizí posteli. Porozhlédnu se kolem, ale nikdo tu není. Převrátím se na druhou stranu a na chvíli zavřu oči.

Po nějaké době je zase otevřu, protože spánku jsem měla už dost.

Když jsem se zvedla z postele, tak jsem si všimla mého oblečení, které mi bylo tak dvakrát větší

Vyjdu ven z pokoje a sejdu dolu schody, které vedou do obýváku s kuchyní

,,Slyším dobře?" ozve se nějaký hlas. Přede mnou se objeví kluk s čepicí ,,je ti dobře?" ihned mě obejme.

,,Myslím si, že jsem v pohodě. Počkej, ty si taky byl jeden z těch kluků, kteří seděli vedle sebe, předtím než jsem zastřelila-"

,,Harper!"  přiběhne ke mně další člověk. Kluk s čepicí se ode mě odtáhne.Byl to ten kluk co mě oslovil ségrou. Kolik tady je lidí?

,,Počkej, ona už je vzhůru?" další hlas. Najednou cítím pevné objetí. Ale fakt, že silné, ale na to do chvíle úplně zapomenu a mně se všechno nahrnulo do hlavy.

Až příliš informací naráz. Pomalu si vzpomínám, kdo jsem. Vzpomínám na moje dětství, na všechno, co jsem prožila.

Pamatuju si úplně všechno. I ten moment, kdy náš táta zabil naši mámu. Moment, kdy jsem poprvé potkala Karla, ten o kterým mi říkal Mattias.

Pamatuju si...mrtvého Mattiase, který pro mě znamenal hodně. Navíc, že já byla ta, která může za jeho smrt.