Ráno jsem se probudila ještě v oblečení. Asi jsem včera musela usnout. Dnes konečně odjíždím. Myslela jsem si, že mi bude chybět, ale po tom, co mi včera řekl ho nechci radši ani vidět, jinak bych ho asi musela zaškrtit. Není přece normální, aby někdo takhle soudil lidi, dokud je opravdu nepozná. Už od malička se pletu v lidech, ale myslela jsem si, že tentokrát jsem se nemýlila. Pořád tomu nemůžu uvěřit. A nejvíce mě mrzí, že jsem se spletla zrovna v něm.
Po asi půl hodině ležení v posteli jsem se rozhodla, že konečně vstanu a půjdu se osprchovat. Vzala jsem si s sebou ručník, který jsem měla přehozený přes židli u stolu a svůj šampón na vlasy, který jsem si zase přivezla z domu. Došla jsem do koupelny a vysvlékla jsem si to včerejší oblečení, ve kterém jsem byla celé odpoledne. Vlezla jsem si do sprchového koutu a pustila na sebe teplou vodu.
Po sprše jsem si vyčistila zuby a rovnou si i dala krém do vlasů. Obmotaná v ručníku jsem vylezla z koupelny a šla pomalu do pokoje, kde jsem slyšela nějaké hlasy. Došla jsem ke dveřím a pomalu je otevřela. Hned jak jsem vešla do pokoje, všechny hlasy utichli. I já dokonce byla zaražená. „Ahoj Molly." Řekl ten dotyčný hlas, který tady opravdu neměl co dělat a už vůbec ne, když stojím ve dveřích jen v ručníku. „Ahoj, co tady děláš?" zeptala jsem se Dylana. „Šel jsem se vás na něco zeptat." Kate se na něj podívala tázavě. Já si zrovna vyndávala věci na oblečení. „Jestli ti to nevadí, tak se nejdřív převleču." Odpověděla jsem a odešla opět do koupelny.
Vzhledem k tomu, že dnes to vypadá na to, že asi nebude vůbec nijaké teplo, a navíc Dylan přišel v riflích, tak jsem se rozhodla obléct se tepleji.
Oblékla jsem si černé rifle s vysokým pasem, na to jsem si oblékla dlouhé černé tílko, a na to jsem si hodila crop-top mikinu ve starorůžové barvě. Tuto barvu opravdu miluji.
Vzala jsem si ručník a šla jsem do pokoje, kde už na mě netrpělivě oba čekali, aby mohli dál mluvit. Sedla jsem si na svou provizorní postel a podívala se na Dylana. „Tak na co ses potřeboval nás obou zeptat?" Zeptala jsem se. „Byly jste včera večer s Jaxonem?" zeptal se, a přitom přešlapoval na místě, je vidět, že je asi hodně nervózní. „Proč se na to ptáš? Myslím si, že kdybychom s ním byly, tak asi i s tebou nemyslíš?" odpověděla Kate. „No to jsem si taky myslel, ale včera večer mi řekl, že si potřebuje něco důležitého zařídit, než bude pozdě a potom už se neukázal." To už jsem zpozorněla i já. „Jak to myslíš, že se už potom neukázal?" doufala jsem, že mi neřekne to, co si myslím. „No tak, že celou noc nebyl doma. Mamka se mě na něj ráno ptala, ale já ho neviděl od včerejšího odpoledne, kdy šel směrem sem. Mamce jsem ale řekl, že přišel pozdě večer a brzy ráno zase vypadl, takže nebude mít problém." Vyfoukl přebytečný vzduch, co měl v plicích a sedl si vedle Kate na její postel. „A nevíš, kde by mohl být?" zeptala se Kate a pohladila ho přitom po ruce. Dylan jen zakroutil hlavou. „Nevím, ale doufal jsem, že to budeš vědět ty, Molly." Podíval se na mě. „Proč zrovna já?" zeptala jsem se šeptem, protože mě zrovna zradil hlas. „Protože jste si spolu dost rozuměli a vím moc dobře, jak se na sebe díváte. Navíc Jaxon o nikom jiném než o tobě ani nemluví." Odpověděl Dylan. „A proto bych měla vědět kde je?" zeptala jsem se, i když jsem to tak nějak tušila. „Molly nevím, jestli ti to ještě nedošlo, ale on tě má rád a věřím tomu, že včera, než odešel mluvil o tobě. Obzvlášť, když mluvil o tom, že musí něco zařídit, než bude pozdě. Vzhledem k tomu, že dnes odjíždíš, tak jsem si dal dvě a dvě dohromady a jsem tady." Kate se na mě nevěřícně podívala. Super zrovna ona se to dozvěděla. „Promiňte, že jsem vám to neřekla, hlavně tobě Kate. Vím, že si ho měla ráda. Já jsem nechtěla, ale nějak se to stalo." Zašeptala jsem směrem ke Kate, která se teď na mě mračila. „Ty si opravdu myslíš, že jsem měla celou dobu zálusk na Jaxona? Pokaždé když jsme se bavily o někom, kdo se mi líbí, popisovala jsem Dylana. Jen jsem taky doufala, že ti to dojde dřív. Vždyť my spolu chodíme už pár týdnů." Zasmála se Kate. „Ale vždyť si říkala, že je Jaxon hezčí." Řekla jsem nevěřícně. „No to máš pravdu to je, ale nemyslíš si, že jsou čtyři roky v našem věku nějak moc? Navíc ze začátku jsem měla na Jaxona větší zálusk, ale pak jsem si s Dylanem začala více rozumět." Usmála se na mračícího se Dylana. „Počkej, ty si chtěla nejdřív mého bráchu? A on je podle tebe hezčí než já? K sakru, jak moc to mám brát osobně?" zasmál se, ale hned zase zvážněl a podíval se na mě. „Opravdu nevíš, kde by mohl být?" zakroutila jsem hlavou a podívala se na svůj kufr, kde čouhalo moje včerejší oblečení, a najednou mi to cvaklo. „Počkej, říkal si, že ses díval všude, kde sis myslel, že by mohl být?" Zeptala jsem se Dylana, který rychle přikývl. „Tak asi vím, kde by mohl být." Usmála jsem se sama pro sebe, vstala jsem z postele a šla ke dveřím. „Počkej, jdu s tebou." Šel za mnou Dylan, ale já ho zastavila. „Neber si to osobně, ale na toto místo tebe vzít nemůžu." Řekla jsem a usmála se na něj. „Proč ne? Vždyť jsem jeho bratr a hledám ho už celé ráno." Zamračil se. „Protože toto místo nezná nikdo jiný, než on a chtěl by, aby to tak zůstalo." Zašeptala jsem a pomalu otevřela dveře od pokoje, ale zarazil mě Dylanův hlas. „Tak jak je možné, že ho znáš ty?" zeptal se s otazníkem v očích. „Protože mě tam včera večer vzal, a já mu musela slíbit, že to nikomu neřeknu. Není to nic proti tobě Dylane, jsi jeho bratr a vždy budeš, ale toto místo ti musí ukázat on sám. A navíc, mám takový pocit, že za tuto situaci můžu já, takže bych to měla i já urovnat." Zamračila jsem se a pomalu odcházela, ale ještě jsem slyšela, jak Dylan říká, abych na něj nebyla zlá. To se nemusí bát.
