Když jsme vyjeli s Jaxonem od domu, směrem na vlakové nádraží, tak začalo ticho. Nebylo to takové to trapné, ale bylo ticho, které bylo docela i příjemné a dalo se nějak vydržet. Po asi deseti minutách Jaxon zastavoval na polní cestě. „Co to děláš?" zeptala jsem se ho, když jsem se dívala, kam to jede. Jaxon se na mě jen usmál, zastavil, vystoupil z auta a šel ke mně. Když jsem vystoupila, tak se na mě pořád usmíval, ale nechápu, proč nepromluví. „Ale teď vážně, co tady děláme?" zeptala jsem se ho už tentokrát hodně zamračeně. Vždyť potřebuji jet na vlak, abych ho vůbec stihla. „Vždyť jsem ti to řekl. Chci se s tebou rozloučit bez těch dvou slídilů." Zasmál se a posunul se více ke mně. Teď už jsem byla opřena o auto a Jaxon se pořád přibližoval. „Ale vždyť i na nádraží jsme se mohli rozloučit." Usmála jsem se na něj, protože jsem i vlastně ráda za to, že něco takového vymyslel. „No to jo, ale tam by byly zase další slídilové." Usmál se zase a opět se o kousek přiblížil. Teď už jsme byli opravdu u sebe a Jaxon už mi dal jeho ruku kolem mého pasu a obejmul mě. „Budeš mi chybět." Zašeptal mi do ucha a přitáhl si mě ještě blíž.
Už tady stojíme asi pět minut v obětí, ale opravdu mi to nevadí. Jaxon se začal pomalu odtahovat, ale zároveň byl pořád dost blízko. A už se to zase začalo dít. Jaxon mi dal svou ruku na moje líčko a pohladil mě po něm. Já jsem se o jeho ruku opřela a zavřela oči, protože jsem si chtěla tuto chvíli opravdu zapamatovat. Když jsem otevřela oči, Jaxon už se začal opět přibližovat, tentokrát ale jen hlavou. Když jsme od sebe byli už asi centimetr, tak jsem opět zavřela oči a čekala na to, co se bude dít. Najednou jsem cítila jeho dech a hned na to mě políbil. Chvíli jen tak stál, ale za chvilku jsem cítila, jak začal pohybovat svými rty. Objala jsem ho kolem krku a nechala se vést.
Po nějaké době jsme se od sebe odtáhli, ale jen kousek. Když jsem se mu podívala do očí, tak jsem v nich viděla jiskřičky. „Promiň, ale chtěl jsem to udělat už včera." Zašeptal. „Děkuji." Zašeptala jsem nazpátek, protože jsem za to byla i sama ráda. Ještě chvíli jsme stáli v objetí, ale po chvilce už jsme museli jet.
Když jsme seděli spolu v autě, tak mě Jaxon jen držel za ruku, ale nic ještě neřekl. Docela se bojím toho, jak to teď bude mezi námi, jestli vůbec budu chtít přijet, jestli to třeba potom nebude divné. „Jaxone? Mohla bych se tě na něco zeptat?" podívala jsem se na něj, a potom na naše spojené ruce. „Myslím, že vím, o čem chceš se mnou mluvit." Oznámil mi a palcem mi začal hladit ruku. „Molly já bych to tak nechal. Problém je v tom, že dneska odjíždíš a já se prostě rozhoupal až dnes. Myslím si, že kdybych se rozhoupal třeba už včera, mohli bychom spolu strávit alespoň ještě nějaký ten čas." Řekl a koukl na mě jedním okem. „Aha. Proč si to vůbec udělal, když vlastně nechceš nic jiného než přátelství?" zeptala jsem se zamračeně. Přeci jen, jsem čekala, že když už se toto stalo, tak se bude něco dít i dále, a ne, že budeme přátelé. „Protože jsem to chtěl už dávno, ale problém je opravdu v té vzdálenosti. Chtěl bych s tebou být alespoň hodně dobrý kamarád." Usmál se na mě a já už to přestala řešit. Toto opravdu asi ani nemá cenu, protože nevím, jak bych to vůbec chtěla vyřešit. Nechala jsem jeho ruku na té mé, ale asi bychom toto úplně dělat neměli. Obzvláště ne, když máme být přátelé.
Na nádraží jsme dojeli asi 20 minut před odjezdem mého vlaku. Už asi pět minut sedíme jen tak v autě a jsme potichu. Nevím proč, ale ještě se mi toto ticho nechce ukončovat. Jaxon jen sedí, dívá se z čelního okna a hladí mi ruku tou svou. Možná i proto sedím ticho a dívám se z okna taky.
„Asi bychom měli jít." Zašeptal Jaxon po chvíli. Otočila jsem hlavu na něj a jen kývla hlavou. Jaxon vylezl z auta a přišel mi otevřít. Ne, že bych čekala, ale nebyla jsem tak nějak při smyslech. Jaxon mě chytl za ruku a pomohl mi vylézt z auta. Jakmile zavřel, šla jsem ke kufru auta, kde jsem si vytáhla svou tašku. Jaxon mi ji vzal a šli jsme k nástupišti. Tady jsem si myslela, že mě Jaxon nechá už jít samotnou a pojede zpátky domů, ale vzal mě za ruku a šli jsme spolu.
Jakmile jsme došli na nástupiště, měli jsme asi tři minuty, než mi jel vlak. „Tak jo" zašeptala jsem a podívala se na něj. „Pojď sem." Zašeptal a obejmul mě. Mám trochu pocit, že to asi prožívá trochu více než já, ale zároveň jsem ráda za to, že ještě neodjel a máme čas jen pro sebe. „Budeš mi chybět." Zašeptal, když přijížděl vlak. „Ty mě taky." Řekla jsem mu zpátky a utřela si jednu neposlušnou slzu, která mi ukápla z oka. Jaxon se ke mně naklonil a políbil mě. Když už vlak zastavil, tak se ode mě odtáhl a dal mi i pusu na čelo. „Tak ahoj" Jen jsem se na něj usmála a šla jsem do vlaku.
Než jsme odjeli, zamávala jsem mu a tehdy jsem věděla, že je to už na hodně dlouhou dobu.
