Po tom, co jsme si šli něco udělat k jídlu, jsme šli opět do Jaxonova pokoje. Rozhodli jsme se, že se půjdeme někam projít a třeba si zajdeme na kávu. Nechce se nám sedět doma a čekat na Kate a Dylana, kteří možná dorazí spolu a možná ne. Mám strach z toho, že to nakonec nevyjde a Dylan to Kate neodpustí. Jakoby z jedné stránky bych se mu ani nedivila a možná bych ho i podpořila, ale z druhé stránky by mi bylo hodně líto Kate, obzvláště po tom, co si uvědomila, co udělala.
Vzala jsem si obyčejný krátký svetřík a šli jsme. Nevím, kam půjdeme, a je mi to i docela jedno. Celou dobu jsme si povídali o normálních věcech. Byl mezi námi takový klid, jako by se nic nestalo, jako bychom nečekali na to, až budeme něco vědět o těch dvou. Po chvilce jsme ale oba dva ztichli a ztratili se v našich vlastních myšlenkách. Ani jsem si to neuvědomila a šli jsme do kopce, který vedl na Jaxonovu vyhlídku. „Proč jdeme tady?" otočila jsem se na Jaxona. „No řekl jsem si, že by asi bylo na čase je jít zkontrolovat." Oznámil mi a pokrčil rameny. Jen jsem nad tím pokroutila hlavou a šla za ním. Asi bych taky ráda věděla, co se tam tak dlouho děje.
Už jsme stáli za poslední zatáčkou a poslouchali, jestli něco neuslyšíme. „Myslíš, že tam ještě pořád jsou?" zeptala jsem se Jaxona, který stál naproti mně a koukal dopředu. „Nevím, ale zároveň, kam by jinam šli že jo." Usmál se na mě, vzal mě za ruku a šli jsme. Jakmile jsme došli nahoru, tak jsme zahlídli Dylana spolu s Kate, jak vedle sebe sedí a koukají před sebe. Nepřijde mi, že spolu nějak mluví. Ale zase to nevypadá, že tady celou dobu promlčeli, protože si myslím, že by takhle v klidu vedle sebe neseděli. „Myslíš, že spolu mluvili?" zeptal se Jaxon s pohledem na ně. „Nevím, ale nevypadá to, že by byli na sebe ještě pořád naštvaní." Řekla jsem mu svou myšlenku. „Co budeme dělat?" zeptala jsem se ho, když jsme tady už chvilku stáli a koukali na ty dva. „Asi půjdeme za nimi ne?" usmál se na mě Jaxon a vedl mě k nim. „Ahoj." Upozornili jsme na sebe. Oba dva se na nás polekaně otočili a já se zhrozila. Dylan byl smutný, měl červené zarudlé oči a Kate už dokonce brečela. „Co tady děláte?" zeptal se Dylan, po tom, co jsme si sedli vedle nich. Já seděla vedle Kate a Jaxon vedle mě. Takže jsme byli s Kate opět uprostřed. „No řekli jsme si, že se půjdeme projít a nějak nás to dotáhlo sem." Zasmál se Jaxon a já se pouze usmála. Dylan jen kývl a koukal zase dopředu. Když jsem se podívala na Kate, tak seděla se sklopenou hlavou a utírala si oči. „Co se stalo?" zeptala jsem se směrem ke Kate. „Nic." Zašeptala, ale nepodívala se na mě. „Tak co se děje? Přece nebrečíš jen tak." Zeptala jsem se ji a otočila se na ni celým tělem. „Nic se nestalo, všechno je tak, jak asi má být." Řekla a usmála se na mě. Podívala jsem se na Dylana, který pouze pokroutil hlavou a stále sledoval výhled před námi. Podívala jsem se na Jaxona, který jen pokrčil rameny na znak toho, že neví, co se děje. „No takže, co budeme dělat?" zeptal se Jaxon. „Hm... promiňte, ale já musím jít domů, slíbila jsem mamce, že ji z něčím pomůžu." Řekla Kate a mezitím se zvedala a oprašovala si kalhoty. „Počkej, to nemůžeš zrušit?" zeptala jsem se ji. Tady něco nehraje. Dylan se celou dobu dívá před sebe a ani se na Kate nepodíval. „Ne nemůžu." Zašeptala s pohledem do zad Dylana. „Jo a Molly budu ráda, když se zase vrátíš domů, teta už se po tobě ptala a když jsem ji řekla, co se stalo a kde teď jsi, tak nebyla moc nadšená. Tak prosím přijď domů, v pokoji je bez tebe nuda." Usmála se na mě a odešla. Já se ještě chvíli dívala na uličku, kudy odešla.
„Tak jo, co se tady stalo?" zeptal se Jaxon Dylana. Ten se na nás za celou dobu ani nepodíval. „Nic, co byste nečekali." Řekl nám a podíval se na nás. „Tak takhle jako vy dva nevypadá někdo, kdo by se usmířil." Řekla jsem svou myšlenku a otočila jsem se na něj. „Taky jsem neřekl, že jsme se usmířili." Řekl a znovu koukal před sebe. „No tak nám řekni, co se stalo, protože to, co jsi řekl nebylo dost." Řekl Jaxon a otočil se na Dylana. „Prostě to nešlo podle vašich představ. Přišla začala se omlouvat. Já jsem ji řekl, že to, co udělala jsem ji už dávno odpustil. Ale že mi vadí to, proč jsme začali řešit tu naši pauzu a posunutí vztahu. Prostě se u nás už pokazilo toho více a měli bychom to vyřešit před tím, než bychom se k sobě vrátit chtěli." Řekl jako by se nic nestalo. „Cože?" zeptala jsem se. Nedokážu uvěřit tomu, že on ji nechal jít. „Ty ji vážně nechceš zpátky?" zeptala jsem se. „Nejde o to, jestli ji chci zpátky nebo ne. Jde o to, že jsme měli dost problémů ještě předtím, než udělala tamto. Nechci do všeho zase skočit po hlavě, když jsme ještě nic nevyřešili." Koukala jsem na něj s otevřenou pusou. „Takže se k ní vrátit nechceš? To ji už nemáš rád? Vždyť jsi v kavárně říkal, že jsi se s tím ještě nesrovnal a že ji máš pořád rád." Zvedla jsem se. „Já nikdy neřekl, že s ní nechci být, ale jde o to, že se posledních pár měsíců jen hádáme. Nechci, aby to dopadlo jako minule. Nechci se s ní pořád hádat, chci ji mít u sebe, ale chci s ní být za dobře. Nechci přemýšlet nad tím, co by bylo, kdybychom si to urovnali. Vždyť bychom při první neshodě všechno opět vytáhli a byla by opět hádka. To není zdravý vztah." Zvedl se už i Dylan. „Dylan má pravdu. Vždyť si musí nejdříve ujasnit, co je mezi nimi. Co se dělo a taky jestli má cenu v tomto vztahu pokračovat." Řekl Jaxon, který se postavil za mnou. „Jenže to, co jsi ty teď popsal se nazývá pauza, a pauza je převlečený rozchod. A mě se nelíbí, že spolu nebudou. Vždyť jste byli tak sladcí, tak úžasní. Přece jste spolu byli šťastní." Usmála jsem se při vzpomínce na minulé léto, kdy spolu začínali chodit. „Já teď nevím, o co tady jde. Vždyť jsi to byla ty ta, které se nelíbilo, jak špatný náš vztah je." Zamračil se. „Nevím, prostě jsem si myslela, že už bude všechno jenom dobré. A to, že spolu nejste znamená i méně času s námi se všemi. Vždyť já se nechci rozdělovat. Mě se líbí trávit čas i s tebou i s Kate. Já vím, že to, co se mezi vámi stalo je vážné, ale nemůže to přece takhle skončit." Řekla jsem a podívala jsem se na Jaxona, který jen koukal na nás. „Promiň Molly, ale ty nevíš, o čem tady mluvíš. Sama jsi tady celý rok nebyla, nevíš, co se celý rok dělo. Nevíš absolutně nic o našem vztahu. Jediné, co víš je to, co jsme ti já, Kate nebo tady Jaxon řekli. Myslíš si, že vše, co ti řekl Jaxon je jediné, co se dělo? To není pravda. Nikdy jsme nic před ním neřešili. Nikdy jsem mu neříkal úplně všechno. Jsou věci, které si chce člověk vyřešit sám a s čím se člověk taky sám v sobě potýká a nikomu to neříká. Kdybys tady byla přes rok alespoň jednou na prázdninách, tak možná něco víš. Možná bychom taky byli všichni šťastnější, ale nebyla jsi tady. Nechala jsi Kate se potýkat s jejím životem samotnou, nechala jsi Jaxona, ať je do tebe zamilovaný a doma sis dělala bůh ví co. Ano Kate mi o tobě hodně vyprávěla a nikdy jsi svatá moc nebyla. Nechci tě soudit a ani nesoudím. Bydlíš v jiných podmínkách, chováte se tam jinak než tady. Ale sakra, nemluv nám do toho, jak se máme dát dohromady. Ani nevíš, jak se teď cítím. Chci ji zpátky, tak moc, že bych teď hned za ní šel a vše bych hodil za hlavu, ale nemůžu dopustit, abychom se za chvíli rozešli, protože vytáhneme na sebe minulost." Dořekl Dylan. „To není fér. Dylane to nemyslíš vážně." Zamračila jsem se na něj. „Víš co, nebudu to řešit, důležité je, že s ní chceš být, tak něco dělejte pro to, aby to taky neskončilo. Musíte spolu mluvit. Ví ona vůbec o tom, co myslíš tím, že se k sobě teď vrátit nemůžete?" ignorovala jsem to co řekl. „Jo mluvili jsme o tom a shodli se na tom, že se teď budeme bavit a mluvit o všem, co se za poslední dobu dělo." Oznámil mi a rozešel se k uličce, která vede dolů. „Jo a, promiň za to, co jsem řekl, vím, jak to bylo a nebylo to fér. Hlavní je, že jste teď spolu a šťastní." Usmál se na nás a odešel.
