Po asi dvaceti minutách cesty jsem dorazila tam, kde jsem byla včera. A ano, byl tu. Seděl na tom samém místě, kde jsme seděli včera večer a díval se na oblohu. Chvíli jsem se jen na něj dívala a užívala si té úžasné chvíle, kdy ještě nemusím nic řešit. Navíc ani nevím, co mu chci říct. Nechala jsem to tak být a rozhodla jsem se, že vyrazím za ním.
Sedla jsem si vedle něj, ale pořád jsem se dívala před sebe. Nemám nějak odvahu na to se mu podívat do očí. „Co tady děláš?" přerušil to dokonalé ticho on sám. „Byl za námi Dylan." Zašeptala jsem, protože tady se ani nemusí mluvit nějak nahlas. „Co chtěl?" zeptal se s otazníkem v očích. „Byl celý nesví, protože tě nemohl dnes ráno najít v posteli. Má o tebe strach a po tom, co prošel všechna místa, kde si myslel, že bys mohl být, šel za námi. Řekl nám, že si mu včera večer řekl, že musíš něco udělat, než bude pozdě a potom si odešel, a ještě teď si se nevrátil. Pak se podíval na mě a ptal se, jestli náhodou něco o tobě nevím. Když jsem se ho zeptala, proč zrovna já bych o tobě něco měla vědět, tak mi oznámil, že si včera večer mluvil o mě. Protože dnes odjíždím, tak si to spojil a seděl u nás v pokoji. Když jsem jim tedy řekla, co jsem si myslela, tak mi bylo oznámeno, že mě máš rád a že jsem vlastně blbá, protože jsem to nepochopila." Vydechla jsem přebytečný vzduch a pokračovala. „Jenže já o tom vím a horší je, že to mám stejně. Tak jsem jim to řekla, a hlavně se omluvila Kate, protože mi řekla, že má na tebe zálusk, ale Kate se mi vlastně vysmála a oznámila mi, že jsi sice hezčí než tvůj bratr, ale že ho má radši, a proto spolu už pár týdnů chodí. Nakonec se mě ptali, jestli nevím, kde jsi, ale já nevěděla. Jenže potom mi něco došlo. Vždyť Dylan na jednom místě nebyl. A potom jsem odešla. Dylan sice chtěl jít se mnou, ale já mu oznámila, že toto místo znáš jen ty, a že by si chtěl, aby to tak i zůstalo. A že jestli budeš ty sám chtít, aby o tomto místě věděl tvůj bratr, tak mu to řekneš sám." Vydechla jsem a konečně se na něj podívala. Jaxon se na mě jen díval, ale nic neříkal, což mě opravdu štve. „Prosím řekni něco." Zašeptala jsem stále koukající na něj. „Děkuji." Řekl jen. Pouhé jedno slovo na to, že jsem mu vlastně řekla, že ho mám ráda. „Co? Opravdu jen toto?" zeptala jsem se nevěřícně. „Nevím, co ti mám na to říct. Ano vím o tom, že jsem debil, protože jsem tu zůstal celou noc. Vím, že z toho budu mít problém. Vím, že mě můj bratr zabije, protože určitě lhal rodičům. A Ano, vím, že můj bratr chodí s Kate, i když se to přede mnou snažili skrývat." Zasmál se tomu a podíval se do dálky.
„Molly to co jsem včera řekl. Promiň za to, mě to opravdu nedošlo. Ale chtěl jsem ti hlavně říct, že jsi jiná než ostatní holky, a hlavně ty jsi výjimečná. A jsem rád, že jsi mi přišla do života." Zašeptal, když se mi díval do očí. „Ty promiň, že jsem tak vyjela. Měla jsem z toho docela strach, ale později mi vůbec došlo, co si mi řekl a bylo mi líto, že jsem ti nemohla říct to samé." Usmála jsem se na něj.
