Po asi dvou hodinách sezení na trávě a vyzvánění mého a Jaxonova telefonu, jsme se rozhodli, že už konečně půjdeme zpátky. Myslím si, že Dylan s Kate budou asi naštvaní, protože ty telefonáty byly od nich.
Hned jak jsme vyšli, jsem napsala Kate zprávu, že u nás budeme asi za dvacet minut, takže si myslím, že nás budou čekat, jestli ne dokonce i venku před domem. A ano měla jsem pravdu. Dylan stepoval před dveřmi a Kate seděla na schodu, také před dveřmi. „Počkej, děkuji, že si jim o tom neřekla." Zastavil mě Jaxon v pohybu. Jen jsem se na něj usmála a podívala se na jeho ruku, která držela můj loket. Jakmile si Jaxon všiml mého pohledu, odkašlal si a hned svou ruku dal pryč z té mé. Rozešel se k domu, kde si nás už oba všimli, a i Kate se postavila vedle Dylana a pohladila ho po zádech, asi na znak, že má být v klidu. Dylan se na ni usmál a podíval se zpátky na nás a opět zamračeně. „Můžeš mi říct, kde jsi k sakru celou noc byl?" zeptal se Jaxona hned jak jsme k nim došli. Jen jsem mlčela a stála vedle Jaxona, který ale nehodlal promluvit. „A ty, proč si mi jako nemohla alespoň zvednout telefon, když už si nechtěla, abych šel s tebou ho hledat." Upřel pohled i na mě. „No víš, já..." nedokázala jsem se na něj ani podívat. Je mi jasné, že Dylan musí být hodně naštvaný, ale také jsem neměla náladu na to, abych mu zvedala telefon, když jsme byli tam nahoře. Jaxon mě opět chytl za loket, potom, co zjistil, že chci jít k nim. Hned na to mě ale pustil, tak jsem zůstala u něj. „Neotrhuj se na Molly, ta za nic nemůže." Konečně promluvil. Dylan upřel svůj zrak na svého staršího bratra a ušklíbl se. „Vážně? Pokud dobře vím, tak jsi včera večer šel za ní. Molly se prý vrátila domů celá ubrečená a ty ses pro změnu nevrátil domů vůbec. Mamka se mohla ráno zbláznit strachy, když si nepřišel na snídani. Když jsem si vymyslel tu nejstupidnější výmluvu, že si brzy ráno odešel a já jim to měl vyřídit, jen jsem na to zapomněl, mi došlo, že se asi něco stalo. Pořád si myslíš, že ona za nic nemůže?" po celou tu dobu Dylan zvyšoval hlas, až už na konci řval. „Opravdu si mu to musela říkat?" Zeptala jsem se naštvaně Kate, protože ona byla jediná, ještě tedy s tetou, kdo věděl, v jakém stavu jsem se včera vrátila. „Promiň, ale hned jak si odešla s tím, že víš, kde Jaxon je a nemůžeš nám to říct, protože je to jeho místo, ale přitom o něj víš ty, ta, která tady je pouhý týden a Jaxon se od té doby chová úplně jinak, a ani si nezvedala telefony, tak jsem si na včerejší večer vzpomněla. Přišla si z venku, kde jsem s tebou nebyla, celá ubrečená a nechtěla si o tom mluvit, vždy jsi mi všechno říkala. Nechápala jsem, co se děje, ale potom, co si nám dnes ráno řekla, jsem si taky dala dvě a dvě dohromady." Nevině se na mě Kate usmála. Jen jsem se na ni zamračila, ale dál jsem to neřešila. Nechci se o tom teď s ní bavit. „A ty? Už mi řekneš, kde jsi byl? Nebo budeš dělat pořád mrtvého brouka?" zeptal se Dylan Jaxona, který koukal na mě a Kate. „Myslím si, že ti nemusím říkat, co dělám." Uškrnul se na Dylana. „Dobře, tak hlavně, že jsi v pořádku." Usmála se na něj Kate a podívala se varovně na Dylana, který se už nadechoval, že opět něco chytrého řekne.
„A vy dva, už jste v pořádku?" zeptal se Dylan, asi po hodině, co sedíme na našem místečku na pláži. „Proč bychom neměli být?" zeptal se Jaxon, který se pořád díval do dálky na moře. „Jaxone, nedělej ze mě blbce." Zamračil se Dylan. Já se zasmála, protože sedíme s Kate mezi kluky a je docela vtipné se na ně dívat. Jaxon se ušklíbl a podíval se na stále mračícího Dylana. „Jo jsme v pořádku." Řekl s milým pohledem směrem na mě. Taky jsem se na něj usmála. Dívali jsme se na sebe, dokud jsme neuslyšeli smích. „Ale no tak lidi, hlavně se nezamilujte." Zasmála se Kate, ale nikdo jiný se nesmál, protože tady bylo docela jasný, že řekla něco hodně blbě. My se jen na sebe s Jaxonem podívali se zamračeným pohledem a hned na to sklopili pohledy do písku. „Kate, to asi nebylo moc chytrý." Zašeptal na ni Dylan, hned po tom, co ji objal kolem ramen. „Ježiš lidi promiňte, mě to vůbec nedošlo." Začala se omlouvat. Jen jsem pokroutila hlavou. „To neřeš, ale nebojte, vše jsme si vyříkali, a budeme přátele." Usmála jsem se na ně a podívala se na Jaxona, který hned na to odpověděl. „Hodně dobří přátelé." Odpověděl s úsměvem.
Po asi hodině, jsme museli jít, protože mě jel za chvíli vlak domů. „Tak jo lidi, díky, že jsem vás mohla poznat. A hlavně děkuji za skvělý týden." Usmála jsem se na kluky hned po tom, co jsme došli k nám domů. „Nemáš za co, a hlavně ještě někdy přijeď." Objal mě Dylan. „Nebo můžete přijet vy i s Kate, když jste teď spolu." Zasmála jsem se a odtáhla se od něj. Dylan se také zasmál a přitáhl si Kate k sobě. No a teď to těžší. Otočila jsem se na Jaxona a podívala se mu do obličeje. „Má tě kdo odvézt na nádraží?" zeptal se mě, bez nějaké emoce v očích. „Nemá, Mamka je pryč a já ji nemám, jak odvézt." Odpověděla ze mě Kate. „Ale co to říkáš? Vždyť teta..." Kate mě ale přerušila. „No já ti to zapomněla v tom spěchu říct, ale mamka musela do práce, takže není nikdo doma. Pojď zlato půjdeme Molly pro věci, aby se mohli rozloučit." Dopověděla Kate, ale Jaxon ji zarazil. „Já ji hodím." Usmál se na mě Jaxon. „Jé to by si byl hodný, že by byl hodný Molly. Tak my ti zajdeme pro ty věci jo?" Ani jsem nestihla nic říct a už byli fuč. Jaxon stál přede mnou. „Děkuji, ale já bych se tam nějak dopravila." Odpověděla jsem mu. „Já vím, ale chci se s tebou rozloučit o samotě, bez těch dvou slídilů." Zasmál se a ukázal na dům, kde Dylan s Kate koukali z kuchyňského okna. „Nebo nechceš?" zeptal se mě Jaxon. Otočila jsem se zpátky na něj a usmála se na něj. „Budu moc ráda." Zašeptala jsem.
