City Alfy

Znovu setkání

Jess

Po jeho zaječení, ať si pohnu, bez jediného slova nasednu do auta. Řidič nás mlčky odváží pryč. Dlouhé minuty jen zírám z okna, dokud se krajina kolem nezačne měnit.

Cítím to dřív, než to uvidím – vzduch se čistí, vůně je sladší, jako by se svět nadechl jinak. Kolem nás kvete život. Stromy jsou silné, zelené, ptáci zpívají s takovou lehkostí, že mě to na okamžik rozhodí. Tahle krajina září barvami, které si v Noahaově světě nedokážu ani představit. Tam je všechno tlumené, těžké. Tady... tady je to jako jiná dimenze.

Když se zrovna snažím ten rozdíl pochopit, jeho hlas náhle přetne ticho.
„Dnes od tebe potřebuji, abys mi pomohla přesvědčit alfu Měsíční smečky, aby mi dočasně svěřil velení. Dokud se nedá dohromady po smrti rodičů." Na chvíli ztuhnu. Tohle jsem nečekala.

„Ale já... já nevím, jak to mám udělat. Nejsem žádný psycholog. Neumím manipulovat s lidmi." Rozesměje se, jako bych právě řekla něco děsně vtipného.
„Nemusíš umět fígle. Máš lunské geny." Zamrkám. Co to má znamenat? Jeho odpověď mi vůbec nedává smysl. Zní to spíš jako hádanka. Jenže on dál mlčí, jako by řekl vše podstatné.

Mezitím auto prudce zabrzdí a Noah bez dalšího slova vystoupí. Následuju ho a postavím se vedle něj, i když bych nejradši zůstala schovaná uvnitř. 

Uvítá nás mladý chlapec, sotva o pár let starší než já. Usměje se, lehce pokyne hlavou a beze slov nás vede kamsi budovou. Netrvá dlouho a poznám, kam směřujeme – každým krokem je to cítit silněji. Dominance. Táhne se vzduchem jako těžká vůně kadidla, ale není dusivá. Je jiná než Noahova – zatímco on působí jako kámen, který zadusí váhou, tohle je vítr. Volnost, svoboda, ale i ostré ostří, pokud se překročí hranice.

Najednou mě Noah přitáhne blíž k sobě. Jeho dech mě šimrá na uchu.
„Stačí přikyvovat a občas říct, jak jsem úžasný. Nic těžkého." Mám chuť protočit oči. Možná bych i řekla něco jízlivého, ale tentokrát ho nechám v jeho iluzi.

Chlapec zaklepe na masivní dubové dveře. Zevnitř se ozve příjemný, mladý hlas, klidný, ale zároveň nabitý silou. Dveře se otevřou a já na prahu spatřím velmi pohledného mladíka. Okamžitě poznám, že je to alfa – ne kvůli vzhledu, ale kvůli tomu, jak se celý prostor kolem něj stáhne, jako by se všechno podřídilo jeho přítomnosti.

Instinktivně se ukloním. Nedává to smysl. Nikdy jsem to nedělala, nikdy mě to nikdo neučil. Ale teď to přichází samo, jako kdyby můj vlastní vlk poznal vyšší postavení a jednal za mě.

Když se opět narovnám, všimnu si, že mě sleduje. Ne tak, jak se člověk dívá na hosta. Sleduje mě jako něco, co mu právě vyrazilo dech. V jeho pohledu je zájem, zvědavost – a napětí.

Po chvíli nás konečně vyzve:
„Prosím, alfo... a slečno Andersson, posaďte se." Ukáže na koženou pohovku vedle stěny a sám usedne do křesla naproti. V tu chvíli mi hlavou probleskne otázka. Jak ví, jak se jmenuju?  V životě jsem ho neviděla, neznám ho. A přesto... oslovil mě jménem, bez zaváhání. Další účastník Noahova experimentu? Jinak si to vysvětlit nedokážu.

Oba se dají do hovoru a já po očku sleduju alfu naproti nám. Když mluví Noah, přikyvuji jen formálně – moje mysl je úplně jinde. Mladý alfa po mně občas taky letmo pohlédne. Oni dva mluví. Hlasitě, vážně, sebevědomě. 

Já jen sedím, klidná na povrchu, ale uvnitř jako v rozbouřeném moři. Alfa naproti mně vypadá klidně, ale jeho oči mě neustále vyhledávají. A já... já se tvářím, že si toho nevšímám, a pokaždé se zahledím jinam. Ven, na krajinu za oknem, která voní po svobodě. Ale po chvilce se zase otočím zpět. Jako bych si nemohla pomoct.