Prokletá |SMTV fanfikce

14. Šéfbodřice

Pohled Vity

Byl jsem v šoku z toho, co se jí všechno za tak krátkej život stalo. Nezmohli jsme se s klukama na nic lepšího než velké objetí.

"Je mi líto že jsi musela tímhle vším projít" Řekl jsem, když jsem se trochu vzpamatoval. "Už jsem si na svuj život zvykla." Řekla a zasmála se. "Tak a teď vy chlapci můžete vyprávět" zašklebila se na nás a čekala kdo začne.

Pohled Emily

Předala jsem klukům slovo a čekala kdo začne. Slova se chopil Domča a začal vyprávět.

"No tak jako, už od mala sem ušoplesk, mam ADHD, teď je mi 19, bydlím s těmahle čurákama a mim psem Špuntem a nevím no" nahnul se k Vitovi a Matymu a něco si šeptali.

Pohled Vity

Domča dokončil svuj proslov, nahnul se k nám a šeptal.

"Řeknem jí, že jsme youtubeři?"

"já si myslím že klidně, koneckonců je to nakažlivý a měla by to vědět než to chytí." Řekl Maty a my souhlasili.
"OK tak na závěr všichni naráz."
Bylo domluveno, snad to vezme v klidu.

Pohled Emily

Docela by ne zajímalo o čem se bavili. Neva pokračoval Maty.

"Vždycky jsem byl, jsem a budu to dvoumetrový hovado. Rád hraju majnkraft aaaaaa je mi taky 19, jo a jsem rád hodně hlučnej"

Nad Matyho vyprávěním jsem se musela zasmát. Dál povídal Vita.

"No já jsem původně z Ukrajiny, mám tam prarodiče a většinu příbuzných, jako malej jsem vypadal jak holka, je mi 19 rád hraju majkraft aaaaa"

Kluci si stoupli vedle něj, a tiše si tam něco řekli

Pohled Vity

Když jsem ukončoval svou řeč, stoupnul jsem si a kluci vedle mě. Zašeptal jsem na ně.

"Tři.....dva......jedna....."

"A taky jsme youtubeři" řekli jsme na ráz. "Doufam že ti to nevadí.." zeptal jsem se trochu provinile.

Pohled Emily

"A taky jsme youtubeři" řekli skoro jednohlasně. "Doufam že ti to nevadí.." Zeptal se až skoro provinile Vita.
"Jasně že ne! Vždyť je to super!" Řekla jsem a skočila jim kolem krku.

"A jak se tam jmenujete?" Zeptala jsem se, ale nedošlo mi že pak když jim řeknu že je budu odebírat, budou pravděpodobně hledat můj účet. A tam je ten problém.

Já mám totiž u každého z nich koupený to nejdražší členství (prachy z brigády na kterou chodím když mám čas takže vždycky až do teď) "MaTTem, Dejzr a Vitaa.. s dvěma A" řekl Vitoslav a já dělala jakože si to poznamenávam do mobilu. Opak byl pravdou.

Pak jsme si ještě chvíli povídali a dělali blbosti. Čas přišel i na kohoutí zápasy, já s MaTTemem, proti Dejrovi a Vitovi.

"Nechcete jít k nám? Začíná být už docela zima..." řekl Dominik a šli jsme.

Já jsme tak šli směrem ke klukům, začal po nás pořvávat jeden týpek ze třídy. "Byl bych tě zbil, ale koukám že už to za mě někdo vzal.. hehe dík hoši a nešetřete jí zaslouží si trpět!" 

"Trpět bys měl možná tak ty! Zmrde zkurvenej... mě fakt srát moc dlouho nebudete! Celá ta vaše slavná třída jděte do piči! Ubližovat nevinej holce..." řekl Vita a vystartoval po něm.

More normálně mám bodyguarda a zadara! Ne fakt už se kvůli mě po 4. popral.. na videích vždycky vypadá tak nevině a mile.. a pak kvůli mě zmlati čtyry kluky.

Matty se vyřítil za ním a já s Dominikem taky. Dobře ho tam složili musím uznat.. Pak ho tam nechali ležet a šli jsme pryč. 

"Ty vole, jít s těma berlema je peklooo" řekla jsem po chvíli chůze. "Hop na žirafu" řekl Matty a já na něj vyskočila. Vita a Dominik si každý vzali jednu berli a dělali s nima píčoviny.

Když jsme tam došli sedli jsme si do obýváku na gauč a povídali jsme si. Objednali jsme si pizzu, a taky trooochu chlastali no...

S klukama se cítím jako plnohodnotně žijící člověk, jako někdo.. ve škole, "doma" ani nikde jinde se takhle necítím. Oni mě totiž opravdu vnímají jako kamarádku. Cítím to, nejsou jako ostatní, aby mi pak bodli nůž do zad.

Hráli jsme flašku s letkou od spritu a byla to duoer úžasná zábava. MaTTem skončil celej mokrej he.

Pak jsme se dohodli že si pustíme něco v televizi. "Taaaaaak co teda pustíme?" Začal Matyáš vyjednávat. "Tak co třeba Stranger Things?" Navrhla jsem. "Beru!" Zařval Domino. Nikdo neprotestoval a tak jsme pustili Stranger Things.

Čas plynul, my si pustili dvě epizody a bylo osm. "A do piči! Já už mám bejt hodinu doma! Musím letět, bylo mi s váma fajn!" Zakřičela jsem na ně a sbírala svoje věci.
"Sama nikam nejdeš, venku už je skoro tma. Nepustim tě. Půjdu s tebou." Řekl Vita a já nic nenamítala.

Šli jsme noční Prahou a já jsem zrovna málem hodila držku na čistý rovině. Vita mě ale chytnu dřív než jsem spadla. Zadivala jsem se mu do jeho zelených očí, zářivých jako dvě hvězdičky.

Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že přede mnou teď právě stojí kluk, do kterého jsem od čtrnácti zamilovaná až po uši.

Když jsme přišli domů, potichu jsem odemkla a Vita šel mě v patách. Prý že kdyby něco. Najednou se ale v chodbě rozsvítilo a před námi stála šéfbodřice v celé své kráse.

"Emily! Je hodina po večerce, kde jsi celou tu dobu byla a kdo je tohle?!" No do píči co řeknu, co řeknu.... "Emily byla u mě a kluků na návštěvě a pouštěli jsme si film a zapomněli jsme na čas.. a já jsem její kamarád..." zachránil mě... já bych totiž 100% řekla nějakou hovadinu. Ale to slovo kamarád, řekl jakoby smutně, jó to víš já taky nejsem nejvíc odvařená z toho že jsme jenom kamarádi...

"Tak ty bez domů ať se po tobě neschánějí a Emily ty padej do pokoje!" Zařvala a jelikož jsme chtěli ještě nejakej ten pátek žít poslechli jsme. "Děkuju, promiň a měj se" zašeptala jsem a doběhla pryč.

Otevřela jsem v pokoji okno a koukala na oblohu přede mnou. Počítala jsem hvězdy a povídala si s rodiči. Dělám to dost často. Je to vlastně samomluva převlečení za přemlouvání k mrtvým rodičům.
______________________________
                                                     ~1000 slov~
                                                    ~11.5. 0:08~