Prokletá |SMTV fanfikce

3. Změna

Začíná zase lavina nových prcků které rodiče odložili mezi nás. Děcák praská ve švech.

******

Jsem u sebe v pokoji, když najednou uslyším hlavní ošetřovatelku "všichni starší patnácti let, se nyní schromáždí ve společenské místnosti!"
A tak se za ostatními odeberu na místo setkání. Nemůžu říct že by nás tu bylo málo, ale taky nás tu neni celej oddíl..... zajímalo by mě o co tu jde.
"Takže jde o to, že kapacita tohohle dětského domova je již zcela naplněna, ale máme ještě mnoho zájemců o umístění. Taaakže vy starší změny ponesete lépe než ti mladší z vás a proto vás ke konci týdne přesuneme do dětského domova přímo v centru Prahy." Když to hlavní ošetřovatelka dořekla přejel mi mráz po zádech. Co mi zbývá než držet hubu a krok. A tak jsem si začala balit. Konec týdne. Jakože je čtvrtek... konec tejdne už nastal, tak kde to sme? Odpoledne bylo na hovno jako všechny ostatní dny. Oběd - dalo se, večeře - je tohle "jídlo" legální? Usnula jsem hned, a v hlubokém kómatu přetrvala po celou noc🌃.

****Ráno****
Vzbudila jsem se okolo sedmé a totálně nestíhala do školy. Přišla jsem o 5 minut pozdě, a následovala půlhodinová přednáška o tom, že mám chodit včas. "Rozumíš tomu Emily? V osm, ne v osm pět!" snažil se že mě učitel dostat alespoň náznak mé přítomnosti. Ale já dal sledovala sekundovou ručičku na hodinách a čekala na konec vyučování. "Jo..." nepřítomně jsem ze sebe vydala pazvuk, který měl připomínat souhlas. O přestávce - posmívání, a šikana, vyděla jsem Kryštofa. Najednou jsem jakoby přestala dýchat a neskutečně se bála. Utekla jsem ze třídy zamkla se na hajzlech a probrečela přestávku a hodinu češtiny. Nikdo se po mně nescháňel. Na obědě - myslela jsem že tam umřu (i z jídla, i z přítomnosti mnoha potenciálních šikanátorů) a zase ON. Jako fakt? Ten mě snad pronásleduje ne? Tak jsem zase vzala čáru a rychle se zamkla ve svém pokojíčku. V těhle chvílích je nejlepší, když Vitaa nebo MaTTem a Dejzr vydá video nebo příspěvek na instagram. Dneska nic. Propadla jsem depresi a čekala na spásu. Dorazila. Přijel bus, který nás má dopravit do nového dětského domova. (Panika! Co když si tu něco zapomenu? Co když to bude něco důležitého? No tak, Emily zklidni se, nic tu nenecháš, ale makej jinak tu oni nechají tebe!) Popadla jsem batoh, přes hlavu si přehodila Vitovo mikinu, a běžela jak potrefená husa všema chodbama, až ven.
V buse jsem si sedla úplně do předu, kdybych si sedla na míň debilní místo byl by problém, a ty já teď fakt nepotřebuju. Za mě, si sedl.... Kryštof, ten kterén! Zrychlil se mi tep. Začala jsem se potit. A pak jsem začala brečet. Jen tak, zničehonic jsem propukla v totální zoufalství. Přes hlavu jsem si dala kapuci, aby na mě nebylo tolik vidět.