16 letá Emily Blytheová má smůlu již od útlého dětství. Když přišla o oba své rodiče ocitla se v dětském domově, kde k ní nikdo nebyl zrovna přátelský. Nejednou uvažuje skončení jejího trápení. Až jednoho dne potká povedenou partu. Obrátí se její ži...
Do třídy se mnou chodit jedna holka jménem Veronika. Je celkem milá, a hodná. Dokonce i ke mně. Sedí v lavici za mnou, a párkrát jsem s ní už mluvila. Je to vysoká brunetka, s čokoládově hnědýma očima, a přátelským úsměvem. Jen z obalu jejího mobilu usuzuji, že je taky fanouškem SMTV. Hehe, ale to je vedlejší, byla bych moc ráda kdybych se s ní zkamarádila. Jenže ji tím nechci způsobit potíže. Za život jsem měla dvě kamarádky, jedna už je na onom světě dvanáct let, a o druhé nevím už týden..... takže si umíte představit jak by asi tak mohla dopadnout Verča.
Ve čtvrtek odpoledne jsem šla hned po škole "domů". Ne, mě prostě nenechají, ani jeden zkurvenej den mě nenechají..... "Ale to je ta co nám minule zdrhla....." podíval se na mě jeden z těch goril. "Bože to jako už saze? Nemáte nic lepšího na práci?" "Ne! A nebudeš zpochybňovat to co s klukama děláme chápeš?" Do očí se mu začaly hrnout slzy. Ne! Teď ne, když uvidí že se bojím bude pro ně lehčí mě zbít.
3.. 2.. 1.. ZDRHNI! Otočila jsem se a sprintovala dom. Po chvíli jsem se jim ztratila.
A koho to přes ulici vidím? Verču jak na mě mává a jde ke mně. "Ahoj kam jdeš?" Zeptala se mě. "No domů." Odpověděla jsem popravdě. "Kudy? Mužem jít spolu jestli chceš. " vyzvídala dál. "Tak jo, půjdeme spolu dokud se naše cesty nerozdělí." Kývla jsem hlavou a už jsme si to felily přez námko. Jenže co teď. Veronika totiž neví že jsem z děcáku. Co když se ke mě potom začne taky chovat jak k největšímu vyvrhelovi?
Pohled Veroniky
"Jo jinak, kamarádi mi říkají Nika. Je to kratší a taky.... nevím už....." Řekla jsem a zasmála se. Emily se tomu taky zasmála a pak řekla "mě můžeš říkat Emi, nebo Emča" usmála jsem se na ni. "Takže kamarádky?" Zeptala jsem se Emči.
Pohled Emči
"Takže kamarádky?" Zeptala se mě Nika najednou. Opravdu ji chceš do tohohle všeho zatáhnout? Chceš aby musela hrát roli v tvém mizerném životě a kazit si tím ten svůj? "J-jestli chceš..." vdala jsem ze sebe po chvíli. " To bych se tě na to asi neptala ne?" Řekla s pobaveným výrazem.
Ani ne za deset minut jsme přišly k poslední zatáčkou před děcákem. Nemáš co ztratit. Řekla jsem si a sebevědomě vykročila do postranní uličky.
U dveří od děcáku jsem se zastavila.Veronika se na mě podívala tázavým pohledem. "Tak se asi uvidíme zítra ve škole...." Řekla jsem a vzala za kliku. " Ty bydlíš v dětském domově?" Zeptala se Nika. " No jo no " přesvědčila jsem a doufala že se nestane to, co čekám. "To je mi líto, Emi" Řekla soucitnym tónem Verča. "Nemusí za jedenáct let jsem si zvykla" usmála jsem e na ní a otevřela dveře. "Měj se, uvidíme se ve škole" zamávala jsem ji a vešla dovnitř aniž bych čekala na odpověď.
Tašku jsem zahodila do kouta a spadne ne postel. Přitom jsem se jebla do hlavy o tu zkurvenou poličku, která mi tam překáží na hlavu. "Do piči!" Zaklela jsem když jsem cítila proniknout bolest po celé hlavě. Šla jsem k zrcadlu a prohlížela si palicu jestli mi neteče krev. Ne dobrý žádná krev. Je to cajk oznámila jsem svému mozku a mě oči spadly na můj medailonek od mámy. Černý kamínek ve kterém bylo bíle napsáno Pro Emi se lesknul v zapadající slunci. Šedě mramorovaný kamínek upoutal mou pozornost tak, jako vždy. Sedla jsem si na postel a zahleděla se na stěnu. Moje oči padli na plakát s klukama ze smtv. (Říkejte si co chcete ale ten MaTTem vzadu mě vždycky rozseká🤣)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
