6:30 ráno, už zase ta debilní škola, a mimo to, se urážkám ze stran učitelů i spolužáků nevyhnu. Ale nic s tím nenadělám. Už je to tu zas, matika, samý retardovaný vzorečky a výpočty, který jsou mi k hovnu. O přestávce za mnou přišel jeden kluk. Z nějakého neznámého důvodu do mě začal valit "tvý rodiče umřeli stejně jen aby se o tebe nemuseli starat". Rozbrečela jsem se a utekla.
**odpoledne**
Přiběhla za mnou Petra, vysmátá jak měsíček na hnoji, a hned spustí "ráno tu byla nějaká paní s manželem a víš co?" "Ne, to opravdu nevím" dělala jsem blbou ale pomalu mi to docházelo. "Rozhodli se mě adoptovat!" Nasadila jsem falešný úsměv a odvětila "to je úžasný, moc ti to přeju". Odešla jsem do svého pokoje.
Začala se mi podlamovat kolena, stoupla jsem si do rohu svého pokoje a po zdi jsem se sesunula dolů do sedu. Zabořila
jsem hlavu do kolen a začala plakat.
Aby jste to pochopili, Petra byla z děcáku jediná, která se ke mě chovala jako k sobě rovnému, ne jako ke kusu hadru.
Najednou uslyším klepání na dveře "Co se děje Em? Pusť mě dovnitř!" byla to Petra. "Nech mě bejt a vypadni" okřikla jsem ji. Ona se nedala. Vkročila dovnitř a sedla si ke mě. "Neboj dříve nebo později si tě taky někdo adoptuje. A stejně stěhujeme se jen do centra Prahy můžeme se vídat. " ''Dej mi konečně už pokoj!!". Zvedla jsem se, popadla mobil a klíče a vystřelila hlavním vchodem pryč. Běžela jsem v temné deštivé noci uličkami Prahy a přemýšlela o tom, jak mi to mohla Petra udělat. V tu chvíli do někoho narazím.
"Ale, ale, kdopak se nám to tu v noci toulá po městě" lekla jsem se, ale přes slzy jsem vyděla jen pár šmouh v mlze. Utřela jsem si oči do rukávu a spatřila vysokého silného a opilého muže? chlapce? Zaostřím na ten jeho ksicht a poznám, že je to Kryštof od nás ze třídy. Schodil mě na zem a začal se po mě sápat. Začala jsem křičet, ale nikdo mě neslyšel. Začal mi strhávat oblečení a já s bála. "P-prosím n-nech mě j-jít" špitla jsem. "Tak to určitě kočičko" odsekl. Uhodil mě do hlavy a dál si pamatuji jen tmu.
*********
Probudila jsem se, všechno mě bolelo a byla stále tma. Rozhlédla jsem se a spatřila své zakrvácené koleno. Moje hodinky to naštěstí přežily. Kouknu, a svítí na mě 3:47 hm......super. Pokusím se stoupnout si na nohy, ale moje třeštící hlava mě vrátí zpět. Na 3. pokus se vyhoupnu nahoru a ustojim to. Posebrala jsem své oblečení a natáhla ho na sebe. Dobelhala jsem se zpátky do děcáku, ošetřila jsem si co šlo a vzala si prášek na bolest hlavy a šla si lehnout. Usnula jsem kolem půl pátý ráno.
Ráno jsem dostala zjebáno, že jsem byla venku po večerce. Mě to ale vůbec nevadilo, alespoň se o mě někdo zajímal.
~189 slov~
~8.3.2022 7:56~
ČTEŠ
Prokletá |SMTV fanfikce
Fanfic16 letá Emily Blytheová má smůlu již od útlého dětství. Když přišla o oba své rodiče ocitla se v dětském domově, kde k ní nikdo nebyl zrovna přátelský. Nejednou uvažuje skončení jejího trápení. Až jednoho dne potká povedenou partu. Obrátí se její ži...
