Zamkla jsem se v pokoji a jen tak si lehla na zem. Začala jsem brečet. Co teď mám kurva dělat? No zpátky za ním nejdu to jako, to zas ne. Přemýšlela jsem.. vzpomínala na všechno hezké co jsme spolu prožili. Smích přehlušil zlzy a kdyby mě někdo viděl myslel by si že mi hráblo.
Začal mi zvonit telefon byl to Maty - proč? Nevím jenom jsem to tipla a sledovala jak se na displeji objevují nová oznámení o příchozích zprávách.
18:37 (mattemwow): jsi v pohodě?
18:39 (dejzromir_) Vita to tak nemyslel, chytil ho rapl to se děje často.
18:52 (Nika_132): je to krypl kašli na něj uděláme si holčičí večer, jdu k tobě!
A protože ta nejnepravděpodobnější věc je přesně to co Nika udělá šla jsem ze sebe udělat člověka, protože jsem se stále nacházela ve fázi 'červený uřvaný kido'.
A nepletla jsem se. Za asi deset minut jsem slyšela klepání na okno. Odhrnula jsem záclonu a uviděla ksicht Niky nalepenej na skle. Otevřela jsem ho, aby mohla dovnitř. "Říkala jsem si že tohle bude bezpečnější cesta, než hlavní dveře." Zaculila se na mě a po zádech spadla z parapetu. "Žiju!" Vyjekla a zvedla ruce, za které jsem ji chytla a pomohla ji vstát. "Takže, plán zní- jebeme na kluky. Uděláme si nehty, dáme si něco mňamózního a budem čumět do rána na Stranger Things, žádný brečení" a začala z batohu vytahovat chipsy, čokoládu, limči a další lahve. "Ty ses zbláznila ne? Nemůžem se zpít, umíš si představit co bych měla za problém kdyby se to někdo dozvěděl?" Snažila jsem se vymluvit aby Nice nepřišlo divný že nepiju.
Večer jsme si užili ale pak se po mně slehla zem. Odmítala jsem odpovídat na zprávy od kluků, nechodila jsem ven a jediný člověk co věděl že jsem na živu byla Nika, která mi občas lezla do okna. Bylo to tak do konce prázdnin.
Samosebou, že mě šéfbodřice buzerovala, div mi dveře nevykopla, ale já dal seděla v černé mikině, slzami rozmazanou řasenkou pod očima v rohu pokoje, poslouchala smutný písničky a přemýšlela nad marnosti své existence.
Když jsem se konečně smířila s mim osudem a nastala chvíle kdy jsem měla znovu chodit do školy napadlo mě hned několik problémů- zaprvé, často se mi stává že jentak out of nowhere dostanu hysterák, to kdyby se mi stalo uprostřed matiky - to nevim jako jestli by bylo fajn. Zadruhé- sotva bych vylezla z budovy školy už bych zase ležela v tmavé uličce a tentokrát by mě nikdo nezachránil. Za třetí- nechci ho potkat.. a vlastně jsem přišla na to že jakýkoliv zbytečný kontakt s lidmi je... zbytečný.
Zazvonil mi mobil. Oznámení z YouTube. Vitaa vydal nové video. Ne, díky. Smazala jsem upozornění a hodila telefon na postel. Vzala jsem do ruky svoji oblibenou knížku a chtěla začít číst. Něco mi v tom ale bránilo, nemohla jsem se pořádně soustředit a vnímat dej příběhu. Nedalo mi to a odložila jsem knihu na stůl. Ve svém mobilu jsem otevřela YouTube a roztřesenýma rukama vyhledala jeho kanál. Ještě nikdy jsem nepsala pět písmen takovou dobu. Zapnula jsem nejnovější video.
Zatímco mě, naše hadka na týdny totálně zničila, on se smál jak měsíček na hnoji. Štěstí z něj táhlo na míle daleko a i přes displej jsem poznala že toho všeho rozhodně nelituje. Oči se mi pomalu zalévaly slzami. Stačilo málo abych se rozbrečela (to dělám poslední dobou casto).
[V- Vitaa, D- Dejzr, M- MaTTem]
D: tyvole mě tu žere zombík pojď mi pomoct kryple!
M: dyt já je tu kosim, jenom vitaa si tam furt staví domeček a tváří se jak kdyby si to že nás žerou zombici užíval
V: držte huby já tu s ní řeším něco..
Už vás du zachránit vy koňomrdi.
S kým tam co řeší? S NÍ? Takže takhle chlapec na mě.. zatímco já tu mám tejdny těžký deprese on už má novou?! Ten kdyby se mi dostal pod ruku. Debílek.
Tak když on, tak já taky. Vytočila jsem známé číslo.
Domluvila jsem se s Nikou že ji to poteebuju všechno říct a vyčistit si hlavu. Daly jsme si sraz v nákupáku a tam jsme se taky potkaly.
"Tyvole taková doba, už jsem se bála že nepřijdeš" přivítala jsem se s nikou a skočila na ní. "Klid. Slez. Starbucks." A tak jsme šly.
S kafem jsme si sedly za jeden ze stolků a povídaly si o všem možném až jsme došli ke klukům, jak jinak. "No a jak se s Matym máte?" Zeptala jsem se, protože mě zajímalo jestli už se Matýsek taky nevybarvil. "Všechno je fajn, alespoň do chvíle než přijdu k nim.."
"Proč?" Ptala jsem se dál. "Je tam tak ticho, mrtvo.. už to neni co dřív. A od ty doby co jste se pohádali jsem Vitu neviděla." Můj vztek se začal znovu sápat na povrch. "Beztak si tam jebe s tou jeho novou" Řekla jsem plná zášti a prudce se zvedla že židle. "Naposled to říkám hlavně sama sobě. Seru na něj." Prehodila jsem si batoh přes rameno a kráčela ven z kavárny. "Chci udělat něco bláznivýho. Nějakou píčovinu který budu litovat." Řekla jsem a Veronika v těsném závěsu za mnou začala protestovat. "Já ale nechci litovat" Řekla vyděšeně. "Už vim." Chytla jsem ji za ruku a táhla ji směrem ke kadeřnictví.
"Chci to na černou" odhodlaně jsem poručila kadeřnici která nerozhodně stála u police s barvami všech odstínů. O chvíli později už mi na hlavu lila chladnou tekutinu černou jako noc sama.
"Hotovo" Otočila mě na velké zrcadlo. Vypadala jsem jako nový člověk. Zaplatily jsme a šly dál.
"Tohle nestačí." Řekla jsem. Chvilku jsme mlčky šly dál a po chvíli jsem se zastavila a křikla "necháme si udělat septum, nebo nějakou takovou hovadinu."
____________________________
~947 slov~
~31.3. 2023 16:56~
ČTEŠ
Prokletá |SMTV fanfikce
Fanfic16 letá Emily Blytheová má smůlu již od útlého dětství. Když přišla o oba své rodiče ocitla se v dětském domově, kde k ní nikdo nebyl zrovna přátelský. Nejednou uvažuje skončení jejího trápení. Až jednoho dne potká povedenou partu. Obrátí se její ži...
