Prokletá |SMTV fanfikce

15. Incident

Pohled Vity

Vyšel jsem ze dveří děcáku a zamířil domů. Moje myšlenky pluly nad Emily. Ta holka je milá, hezká, chytrá a ty její oči.... Ne, nad tímhle ani nepřemýšlej! No, jo furt.

Z myšlenek mě vytrhnul zvuk troubení auta. Ohlédl jsem se a zalila mě záře jeho předních světel. Lekl jsem se a vykřikl a pak si už nic nepamatuju.

Pohled Emily

Koukala jsem z okna když najednou jsem uslyšela známý křik a pak obrovskou ránu.

Podívala jsem se dolů a na silnici byla bouračka auta s chodcem. Hned mi ale došlo že je to Vita.

"Nenenenene! Do hajzlu!" Vyletěla jsem rychleji než Sonic dolů šéfbodřice po mě něco řvala, ale já ji fuckovala. Ani boty jsem si nevzala. Se slzami v očích jsem v tílku a kraťasech běžela za ním. Říkala jsem už že pršelo? Ano, lilo jak z konve, ale on je přednější než zkurvená rýmička.

Po cestě jsem mu zavolala záchranku a jak jsem tam doběhla, uviděla jsem ho ležet s rozbitou hlavou v kaluži krve.

Sedla jsem si k němu a zkontrolovala jestli vůbec dejchá. Dejchal, ale slabě a přerušovaně. Dostala jsem panický záchvat breku.

"N-nesmíš mě o-opustit. Prosím j-já tě tady ještě potřebuju!"

Naštěstí záchranka přijela včas naložili ho, ale nenechali mě jet s nimi.

Běžela jsem k době do pokoje, vzala si tepláky, mikinu a bundu. Do batohu jsem si dala klíče, mobil, peněženku a deku, protože jsem věděla že od tamtud odejdeme až spolu a dneska večer to asi nebude.

Netrvalo to ani pět minut a já si to frčela do špitálu.

Celá mokrá, ubrečená a udejchaná jsem dorazila k nemocnici. Jen jsem potichu doufala, že je Vita ještě na živu.

"Dobrý den" řekla jsem svým ubrečeným hlasem recepční.
"Dobrý den, jak vám mohu pomoci?" Zeptala se mě holka zhruba o tři roky starší jak já.
"Hledám tady Vitu Kresana" při vyslovení jeho jména se mi zlomil hlas a já začala zase brečet.

"Jistě, před chvílí ho sem přivezli je na sále. Operace bude složitá a riskantní a nejspíš bude trvat více než tři hodiny." Řekla soucitně.

"D-dobře můžu tady někde počkat?" Zeptala jsem se, protože teď domů fakt nejdu.
"Jistě, máme zaplněno jen pár pokojů, dejme tomu že byste mohla na chvilku zůstat v pokoji kam po operaci přivezou pana Kresana." Odpověděla mi a naznačila abych šla za ní.

"Tady se můžete na chvilku zakempit."
Řekla a usmála se na mě.
"Děkuju vám moc." Řekla jsem a pokusila se o úsměv.

"Jo a můžu se zeptat? Vy jste přítelkyně.. nebo?" Zeptala se mě znovu.
"Uhm ne jsem jem kamarádka, bohužel.."
Dodala jsem trochu tišeji.
"Dobře, informuji o vás doktora, aby vás nevyháněl naschledanou." Odešla.

Pokoj měl dvě postele, jednu u dveří a druhou u okna. Tak jsem si řekla že se zakempim na tý u okna.

Vak jsem si hodila na noční stolek, vyndala jsem si tu deku protože tu docela táhlo a připravila si ji na postel. Sundala jsem si boty a sedla si do tureckého sedu.

Vzala jsem si mobil a koukala na instagram abych se alespoň trochu odreagovala. Po nějaké té chvíli jsem došla k fotce od Vityy. Byl tam s klukama a byl šťastný.

Rozbrečela jsem se. Co já tady budu sakra bez něj dělat? Poslední 2 roky žiju jen kvůli naději toho, že bych třeba jednou....

Vyhrnula jsem si rukáv od mikiny a podívala se na svoje jizvy. Alespoň něco co mi ho připomínalo, připomíná a připomínat bude mi zbylo. Lehla jsem si a utápěla se ve svých vlastních slzách než jsem usnula.