Prokletá |SMTV fanfikce

7. Záhadný chlapec

Jdu ze školy, a najednou si okolo mě stoupne partička kluků, starších než já. Moje svědomí mi říká uteč, ale moje tělo mě nehodlá poslouchat. "Ale, ale, kohopak to tu vidím...." Trochu jsem začala ustupovat, ale oni mě stále pronásledovali. "Další brejlounka do sbírky!" Do očí se mi nahrnuly slzy.

**mezitím**
Pohled neznámého chlapce

"Padáme!" zakřičel jsem se zvoněním na svou partu. "Ne, budeme tady sedět do zejtřka ty moulo.." Odpověděl mi jeden z nich. Běželi jsme ke skříňkám a koukali vypadnout z týhle budovy. Popadl jsem batoh a letěl ke dveřím. S klukama jsme šli, když jsem najednou uviděl tu partu kreténů od nás ze třídy, jak otravovali nejakou malou holku. "Podrž" hodil jsem bágl po jednom z kluků a běžel jí pomoct.
Uviděl jsem jak ji jeden z nich chytil za triko a přitlačil ji ke zdi. Tvářila se vystrašeně a brečela.

Pohled Emily
Jeden z nich mě chytil za triko a přitlačil ke zdi. "Nechte mě prosím jít..." zkusila jsem to, ale jak jinak mě dál ignorovali. Ale pak jsem najednou uslyšela povědomý hlas za mnou "nechte ji na pokoji!" Zakřičel zřejmě nějaký kluk. Neviděla jsem ho, ale ten hlas mi někoho hrozně připomínal. Ten co mě držel ve vzduchu opřenou o zeď mě pustil a já se bouchla do hlavy. Seděla jsem tam, ale neměla jsem sílu na to, se zvednout.

Pohled neznámého chlapce

Ten co tu holku držel ve vzduchu u zdi ji pustil a otočil se ke mě. "Ale máme tady zachránce.. Já ti dám kazit nám legraci!" Napřáhl se rukou ale já uhnul. Vrazil jsem mu jednu přímo mezi oči, když to nečekal. "Co si to dovoluješ? Však já ti ještě ukážu.. Jdeme kluci!" Zařval a odešli.

Pohled Emily

Seděla jsem tam a brečela. Uslyšela jsem ránu a pak toho co mě držel jak říká "Co si to dovoluješ? Však já ti ještě ukážu.. Jdeme kluci!"

Pohled neznámého chlapce

Když odešli přiběhl jsem k té holce a pomohl ji na nohy. Pokusila se o úsměv, ale nejspíše mě přes ty slzy ani neviděla. "Děkuji." Řekla a utekla. Musím uznat že i přes ty slzy byla nádherná.....

Pohled Emily

Ten kluk ke mě přišel a pomohl mi na nohy. Přes slzy jsem ho ani neviděla, pokusila jsem se o úsměv. "Děkuji." Řekla jsem potichu a utekla. Ten kluk mi přišel hrozně povědomý, tedy, ten jeho hlas... Jako bych ho slyšela každý den, ale teď najednou, jsem si nemohla vzpomenout komu patřil.
Doběhla jsem "domů" a plácla jsem sebou do postele. Usnula jsem.

_____________________________________

~419 slov~
~16.3. 2022 19:00~
_____________________________________

Tak kdo si myslíte že Emily zachránil? Pište mi do komentářů, ale stejně se to ještě dlooouho nedozvíte 😅😅

Budu ráda za vote a follow na mém profilu, protože budu vydávat "novou" knížku. "Novou" s uvozovkami protože jsem ji psala do poznámkového bloku v mých cca osmi letech. Mám to pustit ven? Co si myslíte?