City Alfy

Mezi dvěma světy

Jess

Jakmile otevřu oči, na chvíli mám pocit, že je všechno v pořádku. Jenže pak se vrátí ta známá tíha a okamžitě mi připomene, kde jsem. Včerejší rozhovor s Viki a Alfou možná na chvilku zažehl malý plamínek klidu - a s ním i náznak, že ne všichni v tomhle světě jsou stejní. Ale teď už ten plamínek skoro nehoří.

S pocitem, že jdu vstříc dalšímu mizernému dni, se zvednu z postele a dojdu ke skříni. Začnu se v ní bez nálady přehrabovat. Z toho, co zbylo po včerejším „úklidu", mě nic nezaujme - krátké sukně, úzké topy, všechno křičí o pozornost, o kterou nestojím. S odporem vytahuju jednotlivé kousky a doufám, že objevím aspoň něco, v čem se nebudu cítit úplně nahá.

Po delším přebírání nakonec vyberu to nejmíň hrozné, co najdu. Není to žádná výhra, ale dneska mi jde jen o jediné - přežít to.

Když otevírám dveře, cítím v sobě zvláštní klid. Není to odevzdání. Spíš něco jako tiché odhodlání. Vím, že trest mě nejspíš nemine. Vím, že v tomhle světě jsem jen pěšák bez skutečné volby. A přesto... dnešek je o kousek snesitelnější než ty předchozí dny. Ale vím, že nesmím usnout na vavřínech. Trest přijde. A odpor? Ten by všechno jen zhoršil. Alfa měl pravdu - každý pokus o vzpouru by se mi vrátil jako bumerang. Ještě tvrdší. Ještě rychleji.

Jak mě jen mohl napadnout útěk? Byla to naivní představa. Dětinská. On má oči všude. Myslela jsem si, že můžu prostě zmizet... Ale tady nic nejde „jednoduše".

Budu muset najít jinou cestu. Chytřejší. Trpělivější. Ještě přesně nevím jak - ale něco ve mně říká, že přijdu na to. Dřív nebo později.

Jak scházím dolů po schodech, už z dálky slyším tlumený smích a cinkání příborů. Ten zvuk je překvapivě obyčejný... skoro jako z jiného světa. Jakmile si začnu obouvat boty, vykoukne z futer jídelny Rose. V očích jí zajiskří naděje - jako kdyby vycítila svou příležitost.
„Jessie, pojď se s námi nasnídat," vybídne mě s úsměvem, který vypadá upřímněji, než bych čekala.

V břiše mi zakručí. Je to krutě přesný připomínač toho, jak dlouho jsem pořádně nejedla. Kalhoty mi už začínají klouzat z boků, aniž bych musela hýbat tělem - neúmyslná hladovka posledních dnů si začíná vybírat daň.

A nejen na těle. Stačí letmý pohled do zrcadla u dveří: zarudlé oči, tváře stále vlhké od slz, rty zbavené barvy. Normální člověk by mě v tomhle stavu hnal do nemocnice. Ale já vím, že to nezpůsobila žádná nemoc. Jen stres, únava, neustálá ostražitost, pláč a strach, který tu visí ve vzduchu jako stín. Tady člověk přežije jen tehdy, pokud se naučí čekat ránu, i když zrovna všechno vypadá klidně. Tajemství a nepříjemná překvapení číhají za každým rohem.

Nemůžu se rodině vyhýbat donekonečna. A možná - pokud se mám skutečně naučit fungovat po boku Noaha - bych měla začít právě teď.

Přikývnu. Ne moc nadšeně, ale dost na to, aby to pochopili jako souhlas. Pokud budu odmítat dál, usednout s nimi ke stolu bude den ode dne těžší. A jestli tu nakonec opravdu zůstanu... budu se s tím muset nějak poprat.

Než k nim dojdu, Rose už má nachystáno. Prostře přede mě a položí zapečený toast, jako by šlo o něco, na čem záleží. Automaticky jí poděkuju. Je zvláštní, jak se mi tohle slušné chování drží pod kůží - jako reflex, kterému se nevyhnu, i když by k tomu možná nebyl důvod.

Na stole je všechno možné. Zelenina, sýry, pečivo. Celý ten obraz působí směšně idylicky. Rose se posadí vedle svého manžela a vypadá spokojeně. A když jí políbí ruku, do očí jí vklouzne ten výraz - jako by si opravdu myslela, že se věci obracejí k lepšímu. Že tohle je začátek nějakého zázračného obratu.