Nenech mě shořet [DOKONČENO]

Kapitola 1.

Pomalu jsem otevřel oči a spatřil bílou stěnu mého pokoje. Chtěl jsem se otočit, ale mé rozbolavělé tělo mi to nechtělo dovolit. Přesto jsem skopl peřinu a přešel k zrcadlu. Vyhrnul jsem triko a spatřil modřiny, ke kterým jsem automaticky pomalu přiblížil ruku. Pod náhlým návalem bolesti však cukla zpět.

Pohlédl jsem na krabice rozmístěné po mém pokoji.

Konečně se stěhujeme. Konečně.. Ale bude to lepší? Co když mě kvůli 'tomu' budou zase bít? Nadávat mi? Myšlenky jsem hodil za hlavu. Z nového místa a nových lidí se mě zmocnily obavy, ale stejně jsem sebral zbytky odvahy a sebevědomí. Musím to prostě zjistit! „Gaaro," volala Temari „snídaně je na stole! Navíc už za chvíli přijedou stěhováci, tak by bylo fajn snést dolů krabice."

„Jo, hned," odpověděl jsem potichu, věděl jsem, že mě nemůže slyšet, ale nic dál nevolala, asi už mě znala, i když myšlenka na to, že by mě někdo mohl znát či se ve mně byť i jen vyznat byla absurdní.

„Jo, brácho, takže schovej ty gay porno časáky někam na dno nějaký krabice. Nebo si je zabalíš do tý vtipný tašky, kterou pořád nosíš?" byl to Kankurou - starší bratr, perverzák, sukničkář, vášnivý malíř a hudebník. Lekl jsem se. Neslyšel jsem ho otevírat dveře.

„Kreténe," řekl jsem s ledovým klidem „a ty jsi už schoval ty fotky nahých holek? Myslím, že Temari by nebyla ráda, kdyby mezi nima viděla SVOJE kamarádky u kterých ti DŮRAZNĚ ZAKÁZALA, aby jsi s nima cokoliv měl." Na tváři se mi objevil úšklebek, ale pořád jsem si udržoval ledový klid, až mě to samotného vyděsilo a tak, abych odtrhl myšlenky od náhlé rozpovídanosti a seběvědomí, jsem začal nandavat jednu krabici na druhou a shromažďovat je ke straně, abych našel své obvyklé oblečení, které jsem tu včera jen tak pohodil. Cítil jsem, jak mě Kankurův zrak propaluje skrz naskrz a po chvíli odešel. Dostal jsem ho.

Oblékl jsem si černé volnější jeany, černé tričko a vínový svetr po kolena. Proč měnit zvyky? Stejně nevím, jak bude na Floridě - přesněji ve West Palm Beach. Tady v Kanadě jenom prší. Jako je jasný, že vím, že na Floridě teď v červenci nebude sníh, ale stejně.. Nejsem zvyklý. Děsí mě věci, na které nejsem zvyklý, které nemají svůj určitý řád a o kterých nic nevím. Lehce jsem se usmál. Přesto se stěhuju tak daleko do města, kde nikoho neznám, nikdy jsem tam nebyl..„GAARO JESTLI OKAMŽITĚ NESLEZEŠ DOLŮ, TAK SI PRO TEBE OSOBNĚ DOJDU!" Temari už křičela.

Naposledy jsem si rukou projel své červené, na krátko ostříhané vlasy a prsty přejel po tetování nad levým okem.

Popadl jsem krabice a odnášel je k hlavním dveřím. Neměl jsem skoro žádnou sílu, proto jsem byl rád, že jsem nikdy neměl tolik věcí jako Temari, abych se vracel na desetkrát.

Kdysi tu byly všude květiny, obrazy, nábytek a stejně tu bylo prázdno. Možná se mi to jen zdálo. Nikdy tady nikdo nebyl, jen já. Snad teď, když na stěnách nic neviselo, nikde nebyly květiny a nábytek byl zabalený do ochranné folie mi tu připadalo prázdno ještě víc. Ošil jsem se a přitáhl si svetr k tělu. I já se cítil prázdně. Nemám nikoho, nejsem oblíbený (tedy, v tom pozitivním směru), jsem nikdo - nepodstatná část. Podíval jsem se na své sourozence, živě debatující u snídaně. Kolika lidem budou chybět oni? Promiňte mi, že vás odtrhávám od vašich životů. Promiňte. Popadly mě výčitky svědomí za to, co jsem udělal. Vím, že se tváří, že jim to nevadí, ale vadí. Ha! Jsi k ničemu Gaaro. Nikdy nedotáhneš nic do konce, ani tenkrát jsi to nezvládl, jen se podívej na svoje zápěstí.Chytl jsem se za hlavu - tyhle vzpomínky bolely a něco ve mně mě pořád zesměšňovalo a vysmívalo se mi. Hlasy mi to všechno připomínali.

„Bráško?" byla to Temari „jsi v pořádku?"

Na odpověď stačilo jen zakývání hlavou, neměl jsem chuť mluvit. Neměl jsem chuť nic. Loudavě jsem se vydal ke stolu a popadl jablko. Zvonek. Zpozorněl jsem.

„Ano, tyhle, ale.. ne. Nejdřív nábytek. Je různě po pokojích nahoře i dole. Ano, adresa odpovídá - Florida, West palm beach. Ano, jde o odvoz na letiště, kde se budete hlásit na informacích, oni už ví, co mají dělat. Peníze už jsou na účtě. Děkuji." Pak už jsem jen viděl několik mohutných chlapů vybíhat po schodech a následně zvedání nábytku a funění. Hodně funění.

„Za chvíli přijede Baki. Vezměte si věci, které chcete mít u sebe, potřebuju ještě vyřídit pár věcí kvůli firmě." Vždycky jsem Temari obdivoval za to, že po smrti rodičů dokázala tak rychle převzít zodpovědnost za celou právnickou firmu. Asi kvůli tomu jsme si mohli dovolit to, co jsme teď měli. Ah, otče, matko. Chybíte mi. Myšlenky na rodiče jsem rychle zapudil - alespoň jsem se snažil.

Baki je něco jako náš otec bude řídit firmu a navíc nás vždycky všude vozil. Sice je Temari 20, ale řízení se bojí a ani se jí nedivím - po tom, co se stalo. No a Kankurou je moc velký imbecil na to, aby zvládl dodělat autoškolu. Z myšlenek mě vyrušilo troubení - přijel. Rozvážně jsem se zvedl, vzal si svou tašku a ignoroval Kankurovo posměšnou poznámku.

Venku foukal lehce vítr. „Buznaaaaaaa!" „Gay!" „Stejně ti to přestěhování nepomůže, ani tam nemají rádi buzeranty!" „My si tě najdeme všude!" Udivovalo mě, že stačilo vyjít a už jsem slyšel nadávky. Byly všude kolem mě a neutichaly.

„Pojď." Zaslechl jsem Bakiho uklidňující hlas a teplý dotek na mém rameni. Vyšel jsem k autu a schoval se za zatemněné sklo. Teď mě nikdo nemohl vidět, kéž bych ani já nemohl vidět nikoho. Po chvíli nasedl i Kankurou a Temari.

Vyjeli jsme. Pryč. Pryč od tohohle místa plného bolesti.