Nenech mě shořet [DOKONČENO]

Kapitola 4.

Sasuke
 Za ten den se toho moc nezměnilo. Ještě víc jsem propadl do deprese a topil se ve vlastních myšlenkách. Tolik jsem se v sobě chtěl vyznat - vědět kdo jsem a proč tu jsem.

Seděli jsme na pláži. Byla tu skoro celá naše parta. Naruto něco živě vysvětloval, ale já ho neposlouchal. Oči jsem měl upřené na Shikamara. Nechtěl jsem se na něj dívat, ale nemohl jsem jinak. Něco mě k němu táhlo.

„Hej. Tamhle jde nějakej novej kluk. Nikdy jsem ho tu neviděla," hlesla najednou Ino a všichni se otočili na cestu. Stál tam středně vysoký, hubený kluk. Měl červené vlasy a tmavé linky kolem očí - nebo to byly kruhy z nespavosti? Na čele měl japonské tetování. Dost blbý místo na tetování. Byl víc než zajímavý. V jeho doprovodu byla nějaká blonďatá holka a hnědovlasý kluk. Určitě nejsou odtud. Navíc tomu červenovlasému mohlo být nanejvýš tolik, kolik nám. Ty dva byli rozhodně starší. Šli k jedné z nejznámějších architektek ve West Palm Beach, která je po krátkém rozhovoru vedla k vilkám. Pak zmizeli z dohledu.

„Myslím, že bychom se tam neměli dívat všichni najednou." Hned, co to Shino dořekl se všichni koukali na sebe.

„Je docela pěknej." prohodila Ino.

„Ale Sasuke je rozhodně hezčí!" oponovala Sakura „že jo, Sasuke?" Spražil jsem jí pohledem a ona se zase koukala do země. Snad nikdy nepřestane. Už tolikrát jsem jí řekl, že mě prostě nezajímá, ale nic to neudělalo. Jak může mít někdo takovou výdrž? Z přemýšlení o Sakuře jsem byl ještě víc frustrovaný.

„Budeme se s ním kamarádit!" Naruto byl pro myšlenku nového kamaráda nadšený. Rád se seznamoval s lidmi. Bohužel, lidi se neradi seznamovali s ním.

„Naruto. To není tak, že za někým přijdeš a řekneš mu: Čau, jsem Naruto Uzumaki a odteď jsme kamarádi," usadil ho Kiba, „ten kluk vypadal dost plaše. Myslím, že by před tebou radši utekl, že jo, Akamaru?!" Po podrbání Akamara na hlavě pes jen souhlasně štěkl.

„Naah, na vás to fungovalo!"

„Ale to nám bylo 5 a ty jsi měl fajn bábovičky na písku. Navíc si nás zval pořád na jídlo," odpověděl jednoduše Shikamaru.

Po chvilce se všechno vrátilo do starých kolejí - Naruto něco vysvětloval, Hinata na něj zbožně koukala, Sakura zbožně koukala na mě, Ino si povídala s Shinem, Kiba dováděl se psem ve vodě a jen já a Shikamaru jsme si neměli co říct. Jen jsme seděli a koukali. Vždyť je to můj kamarád, proč se tak bojím na něj promluvit?! Přišlo mi, že se na mě někdo kouká. Nervózně jsem se rozhlédl k vilové oblasti. V jednom z oken stál onen kluk, ale po celém těle měl modřiny. Teď se jevil ještě víc hubenější. Chvíli vypadalo, že se kouká na mě - nebo se vážně kouká na mě? Neměl jsem čas přemýšlet. Jakmile mě viděl, spěšně odešel od okna. Je divnej.

Gaara
Sakra! Sakra! Sakra! Viděl mě, viděl, jak se na něj koukám. Sakra! Sakra! Sakra! Teď si bude myslet, že jsem nějaký uchyl. Začal jsem nervózně pochodovat po pokoji. Co mám dělat?! Teď už nikdy nikam nemůžu jít, když jsem se podepsal takhle. A to jsme tu teprve pár hodin.

„Přijeli stěhováci! Pojď si pro věci, ať si můžeš vybalit a zabydlet se," klepala Temari na dveře.

„Jo, hned jdu." Vyšel jsem jenom v ručníku. Nedošlo mi, že mám fialové fleky po celém těle.

„Kdo tě takhle zřídil?!" zhrozila se sestra, když mě viděla. Neodpověděl jsem, jen jsem sebral všechny krabice, i když pocit, že pod tíhou umřu, byl silnější. Neviděl jsem na cestu, každopádně jsem chtěl být co nejdřív zase v pokoji.

Začal jsem si vybalovat. Knihy jsem dal na volné poličky, oblečení do skříně, sešity a učení do stolů. Teď nebyl čas, vytáhl jsem první oblečení, co jsem viděl a oblékl se.

Najednou mi přišlo, že se ke mně stěny přibližují. Potřeboval jsem čistý vzduch. Vyšel jsem na balkon a nechal proudit vzduch do plic a příjemně působit na kůži. Otevřel jsem oči. Ta skupinka tam pořád seděla. Vypadalo to, že se ani nehnuli. Blonďatá holka se na mě otočila a zamávala. Usmívala se. Vylekalo mě to možná víc, než mělo a tak jsem zase rychle skočil do pokoje.

V tureckých kalhotách, tričkem se síťkou na rukávu a kotníčkových sandálech jsem sešel dolů.

„Ty jdeš na pohřeb?" Začal se smát Kankurou.

„Na tvůj. Za chvíli tě totiž matky všech těch nezletilých holek najdou a zabijí tě. Dopředu se připravuju," pokrčil jsem rameny. Něco se snažil namítnout, ale to už jsem se sluchátky v uších vyšel ven. Nevěděl jsem kam jdu, věděl jsem, že chci někam jít.