Nenech mě shořet [DOKONČENO]

Kapitola 11.

Sasuke
Ta otázka mě zarazila. „V co doufáš?"
„Doufám v to, že spolu budeme co nejdéle. Nechci přijít o tyhle chvíle," zamumlal mi do hrudi, pomalu usínal.
„Ani já ne, věř mi." Těžko říct, jestli tohle ještě slyšel, protože jsem ucítil, jak pravidelně oddechuje a jeho tělo ztěžklo. Věnoval jsem mu polibek do vlasů. Vůbec jsem nebyl unavený, ale ještě chvíli jsem se chtěl dívat na jeho nevinnou tvář. Vypadal tak bezstarostně.

Po chvíli jsem se přece jen vysoukal zpod jeho těla a pořádně ho přikryl. Někde na zemi jsem našel svoje kalhoty a oblékl se do nich. Otevřel jsem dveře a ocitl se na čerstvém vzduchu. Nasával jsem ho plnými doušky. Rozešel jsem se do baráku a po schodech jsem směřoval rovnou do svého pokoje a následně do koupelny.
Kapky na mě dopadaly a já si to strašně užíval. Musel jsem přemýšlet nad Gaarou a nad tím, jak moc se změnil. Jak moc se změnil za tu krátkou chvíli. Měl jsem na něj až takový vliv? Vzpomínal jsem na toho ustrašeného, uzavřeného a nedostupného kluka a pak jsem si vybavil toho kluka, který mi včera věnoval tolik dravých polibků a dostal mě do absolutní euforie. Hloupě jsem se usmál a kousl se do rtu. Musel jsem být jako patnáctiletá holka, která se dostala pod ruce svého dlouholetého idola nebo svojí první lásky. Vlastně jsem tak trochu byl. Až s rozdílem, že jsem osmnáctiletý kluk. A vadí to? Ne, mně určitě ne. Jenže co na to řeknou ostatní? A je to důležitý? Nejsou důležitější city? Vybavil jsem si, když jsme šli - ta klučičí část naší party - z jednoho klubu. Cestou jsme potkali gay pár. Začal jsem se jim smát a nadávat jim. Ten jeden kluk se rozbrečel a utekl. Druhý na mě zakřičel, že jsem idiot a rozběhl se za ním. V tu chvíli jsem si připadal jako borec, protože mi ostatní pochlebovali, že jsem jim to dobře nandal a že jsou to teploušové a že si nezaslouží žít, že taková láska není normální. Myslel jsem si to samý. Jenže co kdyby se tohle teď stalo mně? Co když mě odsoudí, až jim to řeknu? Gaaru miluju, ale taky potřebuju partu. Musím to před nimi schovávat. Musím. Jinak to nepůjde. Ale tohle Gaarovi ublíží. Bude si myslet, že se stydím za to, kdo jsem. Teď už jsem si tím jistý. Jsem gay. Miluju kluka. Miluju Gaaru. „Miluju ho.." zašeptal jsem a nechal několik kapek dopadnout na obličej.

Jeden ručník jsem si obmotal kolem pasu a jedním si trochu osušil vlasy. Přešel jsem do svého pokoje. Otevřel jsem skříň a vyndal černé harémky. Nepotřeboval jsem triko. Venku i vevnitř bylo na padnutí. Ještě chvíli jsem se prohlížel v zrcadle. Měl bych zase začít chodit do posilovny. To je z toho mlsání s Gaarou. Je tak hubenej a když na to přijde, sní toho kila. V zrcadle jsem uviděl na stole něco, co mě zaujalo. Byla to podlouhlá krabička. Taková, jako když dostáváte třeba hodinky nebo řetízek. A byl na ní přilepený vzkaz. Opatrně jsem přešel ke stolu a vzal to do rukou. Pro brášku na zkoušku, Itachi. (Pro tebe jen to nejlepší.) Těžko říct, kdy tady byl. Moc často se tu nezdržuje. V podstatě bydlím sám. Rodiče bydlí jinde, nevídáme se s nimi. Abych to uvedl na pravou míru.. Itachi je velký zvíře v drogový branži. V podstatě ovládá celý drogový dění ve West Palm Beach a nejbližším okolím. Potřebujete něco sehnat? Můžete jít za nějakým z jeho pracovníků. Nejspíš by to měl být dobrý brácha a držet mě od toho všeho dál, ale má tady všude kontakty a i přesto, že jsem ho už pořádně dlouho neviděl, tak by věděl, kdyby si někdo z mých přátel kupoval něco 'tvrdšího' a hned by zasáhl. Vždycky si dokázal spočítat 2+2. Je až moc inteligentní na to, aby se nechal doběhnout kýmkoliv a dokáže si všechno zaplatit. Nikdo nikdy nevěděl, kde se přesně pohybuje. Má stovky úkrytů. Ani já to nevím. Otevřel jsem krabičku. Leželo tam brko. Opatrně jsem ho vzal do rukou a prohlédl. Dneska to bude fajn den.
Sešel jsem i s dárečkem do kuchyně a udělal dvě kafe s mlékem. Uběhlo už pár hodin a myslím, že by Gaara už mohl být vzhůru. Hrníčky s kávou a bylinnou tyčinkou jsem položil na podnos a vydal se za spícím chlapcem.
,,Doufám, že už nespíš!"
,,Nee," řekl v zívnutí a protáhl se. Aktivně jsem roztáhl rolety a skryl plátno.
,,Hele, je mi to blbý, ale.. moje oblečení se vyválelo v nějaké kaluži něčeho a je to nepoužitelný a..."
,,Běž do domu, do mého pokoje - jsou to ty dveře v pravý uličce na konci - vysprchuj se a něco si půjč. Mezitím ti to vyperu a vysuším," skočil jsem mu do řeči.
Zatímco se Gaara sprchoval jsem přehazoval stohy papírů do skříní a poliček, aby to tady alespoň nějak vypadalo. Rovnal jsem už poslední krabici, když jsem uviděl něco, co mě nějakým zvláštním způsobem uchvátilo. Pozastavil jsem se nad rodinnou fotografií. Hřbetem ruky jsem setřel prach a zadíval se. Byli jsme tam všichni - máma, táta, Itachi i já. Je to tak dlouho, co jsme byli všichni pohromadě. Vnitřně jsem si povzdechl.
,,Na co to koukáš?" Zeptal se Gaara, stál těsně za mými zády a hloupě se usmíval. Pozorně jsem si ho prohlédl. Mé věci na něm trošku plandaly, ale nevypadalo, že by mu to nějak vadilo. ,,Rodinná fotka," odmlčel jsem se, ,,vlastně nic důležitého." Otočil jsem se k němu s úsměvem. ,,Udělal jsem kafe, můžeme si sednout ven, jestli chceš.. Jen najdu nějakou deku." Možná vypadal trošku zklamaně, nejspíš ho moje rodina zajímala, ale teď to nebylo důležité.
 ,,Našel jsem ji," vytrhl mě z myšlenek. Popadl jsem tác a vyšli jsme na zahradu. Červenovlásek vybral místo pod stromy, kde byl příjemný stín. Položil jsem vedle něho kafe i brko.
Najednou se zarazil. ,,Co je to? Ty kouříš?"
 ,,Tys nikdy neviděl brko?" Nechápavě se podíval.
,,Špíze?" Další nechápavý výraz.
,,Joint?" Docvaklo mu to. Bingo!
,,To chceš jako.."
,,Uhm, jo?"

,,Ale vždyť.."
,,Co?"
,,No, je to nezákonný."
,,Tys prostě nikdy neměl brko. Můžeme to tak uzavřít?" Chvíli se díval uraženě. A pak nedůvěřivě. ,,Věříš mi?"
,,No.. Jo.."
,,No, tak se nemáš čeho bát." Pomalu jsem to přiložil k ústům a zapaloval. Pořád jsem cítil ten podezřívavý pohled, ale ten se po několika dalších sekundách rozplynul.

~o dvě hodiny později~
,,Máš.. Máš stejně červený vlasy jako oči, Gaaro." Padal jsem smíchy. Hodil na mě zpomalený nechápavý pohled. Nic neříkal a já v sobě dusil smích. Uběhlo nejméně půl století, než se zmohl na odpověď.
,,Aha." Další záchvat smíchu. Byl roztomilej. A já měl sucho v puse. A měl jsem hlad. A chtělo se mi smát už jenom z pohledu na svoje ruce. ,
,Hele, Sasane. Přemýšlel jsi někdy nad mrakama?"
 ,,Nad mrakama?"
,,No. Že prostě musí bejt strašně to, no, huňatý a měkoučký, jenom si do nich lehnout a spát." Mluvil tak pomalu, jako lenochod. Představil jsem si červenovlasého lenochoda
Neudržel jsem se.
,,Víš ty vůbec, co jsi teď řekl?" Začal se nekontrolovatelně smát.
,,Já mám buď halucinace a nebo jde tamhle tvoje dvojče," ukázal před sebe.
,,Cože?" Taky jsem se koukl. Itachi? Řekl jsem si přiškrceně v duchu. Hlasitě jsem polkl.