Nenech mě shořet [DOKONČENO]

Kapitola 10.

Gaara
 Podíval se na mě takovým tím udiveným, zvláštním pohledem, který nenaznačoval žádnou jinou emoci, než údiv. Dlouho jsme mlčeli a jen se na sebe dívali. Sasuke udělal malý opatrný krůček ke mně, pak další a další. Asi se bál, že začnu couvat, ale byl jsem v koncích. Viděl jsem jeho uslzené oči a třesoucí se rty. Atmosféra byla plná napětí a strachu. Najednou byl tak blízko, že jsem cítil jeho alkoholem nasáklý dech na mé tváři. Propaloval mě očima plnýma lásky. Strašně jsem chtěl odvrátit oči, ale nešlo to.
„Tak proč tohle děláme?" Chraptěl.
„Děláme co?"
„Tohle všechno." Sasuke zněl pořád zničeněji a zničeněji.
„Věčně jsi nasranej a přemýšlíš kdo vlastně jsi. Procházíš se tmou a pořád za sebou někoho slyšíš. To, kdo jsi je něco, co tě táhne dolů, ale nejde to změnit, protože jsi to ty."
„Pojď odsud.. Prosím." otřel se rty o ty mé. Jen tak něžně, lehce. Cítil jsem jen náznak toho, že by se kdy dotkly. Vzal mě za ruku a já nevnímal nic jiného. 
Vyšli jsme ze dveří a všechny ty lidi jsme nechali za sebou. Stopl nějakého taxíka, zamumlal adresu a jeli jsme. Koukal jsem na krajinu, viděl jsem náš barák, kde se svítilo. Měl bych asi napsat, že jsem v pořádku. Vytáhl jsem telefon a psal Temari, že jsem se Sasukem a jsem v pořádku a další věci, které ji měly uklidnit. Nebo možná měly uklidnit mě - vůbec jsem nevěděl, kam jedeme, nebo kde jsme. Stočil jsem pohled na Sasukeho, koukal z okénka s rukou stále propletenou s tou mou a vůbec si nevšímal okolního světa. Nejspíš ale cítil, že se na něho dívám a věnoval mi úsměv.
„Nech se překvapit," řekl a otočil se zpátky. Uvelebil jsem se do sedačky a nechal jsem se vézt neznámo kam.
„Gaaro, vstávej." Uslyšel jsem z dálky. Znáte ten pocit, jak jste ospalí, někdo na vás mluví a slyšíte to jakoby z dálky? A jak je to nepříjemné? To zjištění, že vás chce někdo budit? Tohle nebylo.  Ospale jsem vystoupil z taxi a chtěl zaplatit, ale taxi už ujížděl silnicí dál, po chvíli odbočil a zmizel z dohledu.
„A-ale.."
„Zaplatil jsem."
„Dám ti peníze," zamumlal jsem a začal hledat peněženku. 

„Nechci tvoje peníze," uchechtl se. 
„Ale tohle není spravedlivý." Chvíli se díval kolem sebe a vypadalo to, že on taky vůbec neví, kam jsme jeli. Otočil se na patě a začal hledat v kapsách.
„A?"
„Co a?"
„Uh, nemám je," zamumlal spíš pro sebe. Přeskočil vrátka a šel dál. Zůstal jsem stát na místě a po chvíli jsem slyšel, jak se zase vrací. „Potřebuješ písemný pozvání nebo tak něco?"
„Ne, jenom.."
„Co jenom?"
„Já jen že.. no.."
„A povíš mi to někdy?" opřel se o vrátka a hlavu si podložil rukou. Koukal jak neviňátko a měl takový ten úsměv debila.

„NEMŮŽEŠ SE PROSTĚ JEN TAK VLOUPAT NA CIZÍ POZEMEK!" Zašeptal jsem vážně. Pohled mu ztuhl. Rozmyslel si to? Nestihl jsem ani dokončit myšlenku a všiml jsem si, jak mu cukají koutky. „CO JE?!" Vykřikl jsem podrážděně. Začal se smát. A smál se hodně. „Můžeš mi říct, co je na tom tak vtipnýho? A nesměj se tak nahlas! Co když mají psa?!" Rozesmál se ještě víc.
Časem se začal uklidňovat a mezi tím, jak popadal dech řekl: „Můžu...tě ujistit.. že žádnýho.. PSA.. ne-mají."
„Jak to můžeš vědět?"
„Myslím, že bych věděl, kdybych měl psa," odmlčel se, „tady bydlím já, Gaaro."
„To myslíš jako vážně?"
„Jo, jen jsem prostě ztratil klíče, tak dělej." Po jeho smíchu nebyly ani stopy. Nakonec jsem přece jen přeskočil vrátka (sice lehce nešikovněji, ale přece) a šel kus za ním. Sáhl za květináč a vyndal klíče. 

Ocitl jsem se někde, kde mi to připomínalo zámek. Všechno vypadalo tak čistě, leskle. Táhnoucí se schody po obou stranách do druhého patra a naproti vstupním dveří velké prosklené okna a dveře vedoucí na zahradu za domem. Popadla mě zvědavost a černovláska jsem nikde poblíž neviděl. Potichu jsem šel ke dveřím, jemně zatlačil. Byl jsem u bazénu, který schovávala stříška před případným deštěm. Kousek od toho byla pergola s prosklenými dveřmi a v ní několik sedaček a další věci, které jsme kvůli šeru nedokázal určit. Během cesty do pergoly jsem se díval okolo - bylo tu několik záhonů, pár stromů a síťová houpačka. 
Přejížděl jsem prsty po nábytku a vnímal tu vůni dřeva. Byly tu nějaké fotografie, štosy časopisů, papírů, hrnečky. Neslyšel jsem kroky, ale byl u mě. Dýchal mi na krk.
„Co tu děláš?"
„Koukám se tu. Zajímalo mě, jak to tu vypadá." Otočil jsem se na něj, když loktem rozsvítil. Mohl jsem si to tady lépe prohlédnout. Konečně jsem viděl úplně přesně, co tu je. Krb, plátno, gauče, postel, sedačky a štosy čehokoliv. V ruce držel láhev vína a k tomu dvě sklenky. Zdá se, že po tom všem jsem vystřízlivěl a tak jsem se usadil na gauč před plátno. Ošil jsem se zimou.
„Hned zatopím. Mohl bys jenom prosím stáhnout rolety?" Mlčky jsem vstal a udělal, co řekl. Pocit příjemného tepla mi koloval tělem. „Film?" Zeptal se.  
„Vyber." Sedačka byla rozložená a tak jsem si vzal jednu z dek a přitáhl si jí k tělu. Sasuke zhasl, pustil film a celý pokoj osvěcoval jen krb a běžící film. 
Skleničky vína přibývaly, minuty ubíhaly, řeč plynula, film končil.
„Chceš ještě víno?" Zeptal se.
„Jestli ještě je." Nebylo.
„Mám dojít ještě pro jednu láhev?"
„Ne, nemusíš.."
„No, jak chceš." Přešel k počítači a pustil písničky. Lehl si zpátky vedle mě a přikryl se dekou.  „Co jsme?"  zeptal se najednou a já si lehl jsem si vedle něj.
„Jsme prostě lidi. Snažíme se najít smysl života, to, kdo jsme a nenacházíme to, což nás frustruje. Upadáme do depresí, ale taky dokážeme prožít absolutní euforii. Zdá se nám, že nikoho a nic nemáme a v jedný chvíli se nám zase zdá, že máme všechno, co potřebujeme. Lidé jsou zvláštní. Nikdy nejsou spokojení."  
„Ani ty nejsi spokojený?" Naklonil se nade mě a jeho vlasy mě šimraly na tváři.
„Já mám pocit, že teď mám všechno, co potřebuju.." V krvi mi začal proudit chtíč, vášeň a já vůbec nevěděl, co mám dělat. Je to už dlouho, co jsem se takhle cítil. 

Gaara + Sasuke (společná myšlenka): Tak.. strašně moc, ho chci políbit.

Políbil mě. Pomalu, váhavě. Jako bych byl z porcelánu a za chvíli se měl rozpadnout. A pak znovu, dravěji. Rukou mi zajel pod tričko a prsty mi přejel něžně po břiše. Vzdychl jsem do dalšího polibku.
„Co to se mnou děláš?" Chraptěl. „Vůbec nechápu, co se se mnou děje, Gaaro."
„A musíme to chápat?" Přitáhl jsem si ho za tričko zpátky k sobě a lapil každé slovo, které chtěl říct. Nehty jsem mu vytvářel červené rýhy na zádech a z toho, jak vzdychal ve mně chtíč vzrůstal ještě víc. Sundal jsem mu triko a umožnil si tak pohled na jeho tělo. V záři ohně vypadala jeho kůže opáleněji a svaly výrazněji. Lehce jsem do něj strčil a položil ho na záda. Líbal jsem ho na krku, když mi sundaval triko. Přesunul jsem se znovu na ústa. Otřel jsem se svým klínem o jeho a kousl ho do rtu. Snažil se udržet sten v sobě. Připadalo mi, že za chvíli shoříme i to kolem nás a shoříme my. Klínem jsem se o něj otíral o něco intenzivněji a drsněji. Zarýval mi nehty do zad. Celou místnost naplňovaly naše vzdechy. Nebylo tu nic jiného, jen my dva. Nic neexistovalo. Pomalu jsem mu rozepínal kalhoty a sundaval je, stejně jako on ty moje. Skoro všechno oblečení už bylo kdesi, ale na tom vůbec nezáleželo.
Jazykem jsem tvořil mokrou čáru přes jeho břicho až k podbřišku. Rukou jsem přejel po jeho rozkroku.
„Gaaro, pro-sí.." Zašeptal trhaně.
„Jsi tak hrozně citlivej," Zašeptal jsem a zuby skousl kůži na břiše. Stáhl jsem mu ten poslední kousek oblečení. Rukou jsem obtáhl celou jeho délku a po pár tazích jsem ho oblízl. Slastně zaskučel. Strčil jsem si ho do pusy a pokračoval v práci. Jemně jsem ho kousal, sál. Poslouchal jsem, jak sténal a vnímal jsem pohyby jeho rukou v mých vlasech. Určoval si tempo, které potřeboval. Jeho dech byl zrychlený, přerývaný a občas lehce zašeptal moje jméno. Pak si mě ale vytáhl za vlasy a položil pod sebe. Odstranil tu poslední tenkou látku na mém těle a začal mě dělat rukou. Přidával na rychlosti, sál a okusoval mi krk. Byla to slast, kterou jsem mu chtěl také dopřát. Oba jsme cítili, že budeme a já ho zase přesunul pod sebe. Svým rozkrokem jsem se otíral o ten jeho a tak jsme mohli prožívat slast společně. Šeptali jsme svoje jména do stenů toho druhého, zrychlovali, zpomalovali. Společně jsme dostáli vyvrcholení.
Vyčerpaně jsme se k sobě přitulili. Sasuke mi dal pusu na čelo. Trápila mě jedna otázka..
„Budeš můj i zítra? Nebo jsi můj jen dneska večer?"