Nenech mě shořet [DOKONČENO]

Kapitola 7.

Sasuke
Seděl jsem v autě s pohledem směřujícím někam ven. Kolem mě se míhaly baráky, svítící cedule různých klubů, lidi.. Ani jsem to nevnímal. Byl jsem zabraný do svých pochmurných myšlenek a nic nenasvědčovalo tomu, že bych měl nějakou šanci se z nich dostat. Nedokázal jsem se vymotat ze svých vlastních sítí.
„Tak kam to přesně bude, mladej?" díval se na mě v zrcátku usměvavý hnědovlasý pán. Měl jizvu přes nos - ta mě zaujala asi nejvíc.
„Sedmdesátá-třetí ulice, sídlo Uchiha." zamumlal jsem.
„Vypadá to, že se trápíte," pronesl usměvavě. 
„Hn." Neměl jsem nejmenší chuť se bavit. 
„Já si teda myslim, že je zbytečnost se kvůli někomu trápit."
„Hn."
„Teda, mladej, ty toho moc nenamluvíš." Taxikář se nervózně podrbal na hlavě. Rozhlížel jsem se po taxíku. Byly tu nějaké postavičky, samolepky, křížek pověšený na zrcátku. Pod rádiem, ve kterém hrála potichu hudba visela jmenovka. Iruka Umino.
„Poslyšte, Iruko, nemám náladu s nikým mluvit o ničem. Prostě jen jeďte a nemluvte."
„Fajn, mladej." Oslovení 'mladej' mi cuchalo nervy, ale nic jsem neřekl. Byl jsem znovu hypnotizován okolím, i když jsem nereagoval na sebemenší podnět čehokoliv. Jak jsem to sakra mohl tak zkazit?  Vybavil jsem si prohloubenou bolest v Gaarových očích a těžce povzdechl. Nedokázal jsem přijít na to, proč mě to tak žere. Proč se cítím tak, jak se cítím. Co to způsobuje? „Tak jsme tady."
„Kolik jsem dlužen?"
„Nic, dávno zaplaceno." Pokládal jsem ruku na kliku od auta, když mě taxikář ještě na chvilku zastavil.
„Tady je moje vizitka. Zavolej, kdyby něco." mrkl.
„To asi nebude nutný, ale díky."
Vizitku jsem mačkal v ruce ještě když jsem tiše přicházel do pokoje. Hodil jsem jí na stůl a unaveně sklesl na postel. Gaaro, promiň.. Pomyslel jsem si, než jsem se odebral do tmy.

Gaara
Už když jsem zavíral dveře mé ložnice, cítil jsem, jak slzy vytváří mokré potůčky na mých tvářích. Svezl jsem se zády po dveřích a hlavu položil do dlaní. Nikdo nemohl cítit tu bolest, kterou jsem cítil. Nikdo ji nemohl pochopit. Čím víc se zesilovala bolest, tím víc se stal usilovnější i pláč. Bylo to jako když vás něco ochromí a vy to nemůžete zastavit, nemůžete s tím nic dělat. Vzpomínal jsem na ten den, kdy se to všechno stalo.

Den smrti Gaarových rodičů
Venku šíleně pršelo, stromy se prohýbaly pod tíhou kapek a oblohu protínaly hromy a blesky. Červenovlasý chlapec čekal, než přijedou rodiče s Temari, jeho starší sestrou, z vystoupení. Bratr Kankurou si u stolu hrál se svými loutkami a Gaara si hrál s plyšovým medvědem. Už za pár minut mu mělo být celých 7 let. 
Za minutu půlnoc někdo zazvonil u dveří a bratři spěšně běželi ke dveřím. Když je otevřeli, místo milovaných rodičů stáli ve dveřích dva muži v policejní uniformě a tvářili se sklíčeně. 
„Co se stalo? Kde jsou rodiče?" Zeptal se starší bratr Kankurou. 
„Není tady někdo dospělý?" Odpověděli otázkou nervózně. 
„Ne, jen my."
„Je nám to moc líto, ale vaši rodiče se zabili při autonehodě. Narazilo do nich auto, dostali smyk a váš otec nezvládl řízení. Narazili do stromu. Vaše sestra je v nemocnici." Policisté věnovali chlapcům poslední smutný pohled a pak odešli. Když se za nimi zabouchly dveře, hodiny odbíjely půlnoc. V sedmiletém chlapci se nadosmrti něco zlomilo. Propukl v hlasitý pláč, který nešel utišit.

Seběhlo se to všechno tak moc rychle. Smrt, oznámení, pohřeb. Jen ty pocity, které mi po tom všem zůstaly neodcházely - spíš byly ještě intenzivnější.

Probudil jsem se tam, kde jsem včera skončil. Linky, kterými jsem zakrýval kruhy pod očima se mi roztekly po tváři. Znaky nespavosti se ještě prohloubily. Strhaně jsem přešel do koupelny a pustil horkou vanu. V umyvadle jsem si opláchl obličej a tiše vzdychl. Shodil jsem ze sebe oblečení a pomalu se pokládal do vany. Bylo to uklidňující.

Ten šťastný a klidný pocit mi vydržel jen chvilku. Pak jsem zase musel přemýšlet nad všemi lidmi, co mě opustili, co mi ublížili. Přemýšlel jsem tolik nad Saiem a Kin. Tak dlouho jsem jim chtěl ublížit tolik, jako ublížili oni mně, ale pak mi došlo, že to nedokážu - tolik jsem je oba miloval. Pamatuji si, jak jsi řekla, že mě miluješ, ale dál jsi hrála tu svojí hru. Pamatuji si, jak jsi řekl, že mě miluješ, ale snažil jsi se tu hru udělat ještě zábavnější. Jenže já se trápil. Nebyl jsem si jistý, co ke komu cítím. Nejspíš jsem si to uvědomil, když jsme se poprvé políbili, když jsme poprvé spolu měli něco víc. Odešel jsi pryč a neukázal se další týden, mezitím co já se topil v slzách snažíc se uvědomit, kdo vlastně jsem, jsi ty věděl, že pro tebe nejsem nic. Ten den, kdy jsem se šel projít do lesa a viděl tebe a Kin bylo něco, co ve mně vyvolalo absolutní amok. Pohled, který jste mi oba věnovali - tak výsměšný. V slzách jsem ti řekl, že ..
„Gaaro, máš tu návštěvu," klepala na dveře Temari „tak rychle." Chvíli jsem ještě ležel v horké vodě, než jsem kolem sebe omotal ručník a vyšel do pokoje. Na židli u stolu seděl Sasuke a paralyzovaně se na mě koukal. Pohledem mi předjížděl po břiše, po obličeji, po rukách. Věděl jsem, že modřiny chytly žlutou barvu, ale nevypadalo, že by ho zajímalo zrovna tohle. Stále jsem se cítil zničeně a lehce naštvaně kvůli včerejšku. Nevěděl jsem, jak se mám chovat. A něco ve mně se uzavřelo. Nedokázal jsem identifikovat co.
,,Eh.. Ahoj.." Pronesl koktavě.
,,Co tady chceš?"
,,Chtěl bych.."