Nenech mě shořet [DOKONČENO]

Kapitola 8.

Gaara 
„Chtěl bych.. se ti omluvit. Nevěděl jsem to,"  zhluboka se nadechl „já jen prostě.. Promiň."
„Hn."
„Gaaro, prosím." Otočil jsem se k zrcadlu. Pohledem jsem těkal ze svých modřin na černovlasého chlapce sedícího u stolu.
„Proč ti na tom tak záleží? Proč tolik chceš, abych ti odpustil? Vidíš ty modřiny? Proč myslíš, že je mám? Povídej!" říkal jsem s pohledem stále upnutým do zrcadla. Slyšel jsem, jak se zvedl a za chvíli jsem ucítil jeho ruku na mém rameni, který prohřívala celé mé tělo. Bylo to něco jako když dáte zmrzlé ruce nad oheň a pomalu procitnete. Jeho dotek byl jemný, přátelský. I přesto všechno, co se ve mně teď odehrávalo jsem nedokázal překročit tu hranici mysli, kdy jsem si měl uvědomit, že na mně někomu záleží... nebo že by mohlo.
„Měl bys jít.." řekl jsem ty slova, které mě najednou zabolely. Přesto jsem se pokusil setřást jeho ruku. V tu chvíli jsem byl opřený o zeď, držen oběma rukama v nebezpečné blízkosti „Měl bys.." chtěl jsem opakovat, ale skočil mi do řeči. Byl těsně u mého obličeje a já cítil teplo jeho dechu a vůni mentolu.
„Dej mi jeden den.. Nic víc nechci.. Jen jeden den." Zněl naléhavě.  Cítil jsem pochyby, ale zároveň zvědavost, touhu být s klukem, který mi tolik připomínal Saie. Možná jsem si jenom přál být zase v Saiově blízkosti, cítit na sobě jeho dotyky, polibky. Vzpomínal jsem se Sasukem stále přilepeným na mně a napjatým pohledem od toho, jak čekal mou odpověď. Všemi vzpomínkami proudícími hlavou jsem cítil lehké zavibrování těla. Pak jsem si vzpomněl na to, jak to všechno skončilo a přeběhl mi mráz po zádech. Dostal jsem strach. Co když se mi zase stane to, co poprvé?
„Myslím, že.." chtěl jsem vyslovit zápornou odpověď, ale když jsem se díval do jeho očí, viděl jsem to, co ještě nikdy předtím - ten kluk se mnou chtěl být, „že máš jeden den. Jeden." Možná, že jsem uviděl v jeho obličeji úlevu? Jeho ruce klesly podél těla. Možná, že jsem se cítil o něco opuštěnější.
„Fajn.. Obleč se, vezmu tě ven. Porozhlédnout se po okolí. Chci ti ukázat, co tu všechno máme." Lehce se pousmál, ale pořád stál na stejném místě a díval se na mě.
„Tak já se obleču."
„Dobře," přikývl šťastně. 
„Sám. Osamotě. Zvládnu to i bez toho, aniž by se na mě někdo koukal," řekl jsem kousavě. Mám v sobě tu bariéru, kdy si nenechám nikoho příliš blízko. Chrání mě. Dokázal bych kdykoliv vypnout svoje pocity. 

Než jsem váhavě vzal za kliku, naposledy jsem se koukl do zrcadla. Sasuke čekal za dveřmi, opřený o zeď. Koukal před sebe a vypadal zamyšleně. Všiml jsem si obav v jeho tváři, ale když si mě všiml, vypadal zase o něco ledověji, ale stejně tak přívětivěji. Nad čím asi přemýšlel?

Sasuke 
Sám jsem nevěděl, proč mi tolik záleží na tom, aby byl v mé blízkosti. Ptal se mě na tolik otázek, na které jsem nevěděl odpověď. Ale já bych si tak přál vědět proč. Na tomhle červenovlasém klukovi bylo něco, co mě nechtělo nechat v klidu. 

Když vylezl z koupelny, nevěděl jsem, kam s očima. Byl jsem si vědom modřin po celém jeho těle, ale toho jsem si nevšímal. Konečně jsem měl šanci si ho prohlédnout. Gaara měl hubenou - skoro až moc - postavu. Pod světlou kůží se mu prodírala na povrch žebra a stejně tak jsem mohl jasně vidět kyčle a klíční kosti. Na jeho těle mě zaskočili břišní svaly. Nevypadal jako někdo, kdo posiluje, takže to spíš bylo z hubenosti. I když jsem chtěl odtrhnout pohled, tak to nešlo. Nebo jsem nechtěl?
Jen stál a pohledem mě sžíral zaživa. Nedivím se, že vůči mě pociťoval zlost. Narazil jsem na jeho slabinu. Začal náš krátký rozhovor. Omlouval jsem se, jenže s ním to ani nehnulo. Otočil se k zrcadlo, pohled upírajíc na své odhalené tělo.
„Proč ti na tom tak záleží? Proč tolik chceš, abych ti odpustil? Vidíš ty modřiny? Proč myslíš, že je mám? Povídej!" Křičel. Třásl se mu hlas, ale nechtěl to na sobě nechat znát. Z toho, jak mluvil, jak se díval.. bylo vidět, že si prochází velkou bolestí. Čišela z něj odtažitost, snaha se uzavřít do sebe a schovat se do bariéry, kterou nikdo nepronikne. Bohužel nebo bohudík měl každý tenhle pocit i opačnou stranu. Gaaro, kdo ti tak ublížil, že cítíš tohle?  Chvíli jsem seděl na židli, než jsem přešel k němu a přitiskl ho ke skříni. Chtěl jsem mu být blíž. Cítit jeho vůni, jeho dech. Přemlouval jsem ho, prosil o jeden den. Nemohl jsem se nabažit vůně jeho šamponu. Přesto, jsem se hned odtáhl, když svolil.
Teď u čekám za dveřmi, než se obleče a hlavou se mi honí miliony otázek, představ, dialogů, scénářů. Konečně jsem uslyšel cvaknutí kliky, ale jako paralyzovaný jsem nedokázal odvrátit pohled na červenovlasého chlapce.
„Můžeme jít?" Zeptal se nezúčastněně s rukama založenýma na hrudi. Pomalu jsem kývl, zatímco jsem se díval do jeho očí. Scházeli jsme mlčky po schodech. Minuli jsme Gaarovo sourozence, kteří nás sledovali - také beze slova. 
Venku na nás udeřilo vedro a slunce plnou silou. Jako první místo jsem vybral park. Schovali jsme se pod stínem stromů a užívali si chvíli, kdy na nás nepařilo slunce. Naslouchali jsme řičení potůčku a smíchu dětí s rodiči. Gaara zasmušile sledoval rodiny na piknicích, hrající si s míčem.. 

Tak moc jsem se chtěl zeptat, co se s nimi stalo se zbytkem jeho rodiny, ale věděl jsem, na jak křehkém ledu bych se pohyboval. Ani jeden jsme nevěděli, co můžeme nebo nesmíme říct. 
„Kam budeš chodit na univerzitu?"
„PBA - Palm Beach Atlantic."
„Tak to se asi uvidíme častěji, než bys chtěl." Usmál jsem se. Možná mi spadl kámen ze srdce. „Cože?" „
Taky tam chodím. Vlastně všichni  chodíme."
„Kdo všichni?" „Já, Naruto, Hinata, Neji, Kiba, Shino, Ino, Sakura.." hlavou mi proletěla bolestná vzpomínka „a Shikamaru." Seděl opřený o lavičku a hleděl před sebe.
„Proč jsi se tak zastavil?"
„Eh?"
„Než jsi vyslovil Shikamarovo jméno - zastavil jsi se. Proč?" Byl jsem v koncích. Všiml si.

„Proč tě tolik bolelo vyslovit jeho jméno?" Na jeho obličeji nebyla vidět ani jedna jediná emoce. „Ukážu ti něco dalšího, pojď." Zvedl jsem se a odcházel. Bylo mi o něco líp, když jsem ho koutkem oka zpozoroval vedle sebe. 

Chodili jsme po městě, slunce už zapadalo a my se vydali k pláži. Chtěl jsem mu ještě ukázat západ slunce - to nejhezčí, co tady můžete vidět. Přesně tohle je ten důvod, proč to tady mám rád. Chodidla se nám propadala do nahřátého písku, vítr nás oba čechral ve vlasech a slunce si užívalo poslední paprsky, které vše zalily naoranžovělou barvou. Povídal jsem si s tím zvláštním chlapcem, se kterým jsem strávil celý den a na chvíli jsem si myslel, že mi nic nechybí. Sedli jsme si a koukali na oblohu. 

Gaara
Přes den ze mě pomalu opadávala nervozita. On se opravdu snažil, i když jsem to nedokázal pochopit. Možná, že jsem si našel přítele. 
Seděli jsme v písku, koukali se na zapadající slunce. Jsem spokojený? Vím já? A když ne já, kdo to ví? 

„Sasuke?! Heej, Sasuke!" z dálky se přibližoval blonďatý kluk s oranžovou kombinézou. Jak může nosit kombinézu?
„Sakra," zaklel. 
„Kdo to je?"
 „Takovej.. no.."
„Sasuke! Už pár dní jsem tě neviděl. Všechno v pohodě? Jo? Hledal jsem tě. Musím ti něco říct!" prudce oddechoval. Vyzařoval ze sebe až nechutně optimistickou energii. „Kiba pořádá párty u něj. Jsi zvanej, začíná to.." zastavil se a pohled upřel na mě. „kdo je tohle?" Podíval jsem se na Uchihu a ten zase na mě.
„Tak kdo jsi?" řekl o něco hlasitěji a ukázal na mě prstem.
„Už ti někdo říkal, že prstem se neukazuje? Je to neslušný. Navíc, když se někoho ptáš na to, kdo je, tak se máš obvykle nejdřív představit sám a samozřejmě pozdravit." Trochu mě děsil ledový kontrast v mém hlase. Celou dobu jsem zíral na písek, ale jakmile jsem domluvil, koukl jsem se na to blonďaté stvoření. Cítil jsem, jak se na mě Sasuke překvapeně dívá.
„No, uhm, já jsem Uzumaki Naruto! Těší mě!" Přestává tenhle kluk vůbec někdy křičet?  
„Sabaku no Gaara, i mě." Po tomhle jsem vypnul. Věděl jsem, že se ještě Sasuke baví s Narutem, ale neposlouchal jsem. Koneckonců mi do toho nic nebylo.
„Tak jo, platí. Uvidíme se, Sasuke, Gaaro!"
„Eh?!" vyděsil jsem se. Možná jsem měl poslouchat.
„Neslyšel jsi? Jdeme ke Kibovi na párty." ušklíbl se Sasuke a otočil se na moře.