Nenech mě shořet [DOKONČENO]

Kapitola 3.

Probudil mě hluk odletu letadel, navážení zavazadel a rozčílené výkřiky matek malých dětí, které nezbedně běhaly kolem. Unaveně jsem si promnul oči a rozhlédl se. Na letišti bylo plno lidí. Nechtělo se mi vystupovat. Nechtěl jsem mezi lidi. Byl jsem rád, že jsme pronajali vlastní letadlo a tak mě žádné děcko nebude kopat do zad, že si vedle mě nesedne žádná objemnější paní, která bude chrápat a její slina poteče na mé stehno. Při té představě jsem se ošil.

Kankurou zaťukal na okénko a pokynul mi hlavou, ať vylezu. Měl na sobě svůj černý obleček a čepku s oušky. Vypadal celkem vtipně - ostatně, jako vždycky. To si uděláme ostudu ještě dřív, než se vůbec stihneme zabydlet. Pomyslel jsem si jedovatě.

Po několika vyřizování ohledně převozu věcí jsem konečně seděl v letadle a upíjel vodu. Připravovali jsme se k odletu a mě čekalo několik hodin strávených v letadle. Čím víc se to všechno blížilo, tím víc jsem byl nervóznější. Mohl jsem ještě něco udělat, zastavit je a snášet dalších několik let kopance do břicha. Alespoň bych neměl pocit, že jsem svým sourozencům na obtíž.

Kopance do břicha možná byly i lepší, než to, co se dělo v mé hlavě. Pocit strachu, bezmoci a nenávisti vůči sobě samému. Často jsem nedokázal ani vstát z postele. Moje myšlenky mi to nedovolily. Ta prázdnota uvnitř mě.. Jakoby mě požírala a já jen čekal na to, až mě sežere úplně. Nenáviděl jsem se za to, kým jsem. A kdo vlastně jsem? Jsem pro někoho důležitý? Nejsem jen na obtíž? Ztráta času?

Chtělo se mi křičet. Místo toho jsem jen zalovil v tašce a vytáhl plato s antidepresivy.

„Gaaro.." Temari na mě starostlivě hleděla. Neodpověděl jsem - místo toho jsem jen otočil hlavu. Polkl jsem pilulku. Dostavil se stav absolutního otupění, který jsem tolik miloval. Nebyl jsem schopný nad čímkoliv přemýšlet či se jakkoliv hýbat. Za pár minut jsem se odebral k tvrdému spánku.

Probral jsem se až v Miami, odkud jsme měli jet autem do West Palm Beach. Byla to přibližně hodina a půl cesty. Jakmile jsem vylezl z letadla, začal jsem litovat svého odění. Bylo tady nesnesitelné vedro. Jak jsem koukl na Kankura, nebyl na tom o moc líp. Sundaval si svou černou čepičku a odhalil tak rozježené hnědé vlasy. Temari na tom byla nejlíp. Měla sukni, silonky a lehké triko.

I když jsme přešli do stínu, přišlo mi, že teplota se nezměnila. Sundal jsem si alespoň vínový svetr, nebylo to o nic lepší, ale co se dalo dělat.

„Temari, Kankurou a Gaara no Sabaku?" ozval se neznámý hlas. Všichni jsme se otočili za původcem - stál tam chlapík středního věku s šedivými vlasy rozevlátými do všech stran a maskou přes půl obličeje. Celkově mu bylo do obličeje vidět jen málo. Levé oko mu zakrývaly vlasy. Naštěstí se všeho ujala Temari.

„Ano, Vy budete Hatake Kakashi."

„K Vašim službám, paní," řekl a mrkl okem.

Zdálo se mi to, nebo se právě zahihňala? Počkat, ona i zčervenala? Kdo to sakra je? Vrhl jsem pohled na Kankura, ale ten jen pokrčil rameny. Založil jsem si ruce na hrudi a dělal, že tady vůbec nejsem - přitom mi neušlo jediné slovo. Jak se ukázalo, tenhle pán bude Temari pomáhat vést firmu na dálku. Je to jeden z otcových a matčiných kamarádů.

„Ah.. Ano. Vaše architekta - Tsunade bude čekat na dané adrese," podal papírek sestře  „tohle je Deidara. Řidič. Doveze vás tam, kam má."

Cítil jsem na sobě jeho pohled, kterým mě přímo propaloval.

„Dovolte, vezmu vám tašku." Deidara stihl vyjít naproti mně. Tak jsme tu stáli a koukali se na sebe.