Nenech mě shořet [DOKONČENO]

Kapitola 14.

Sasuke
Ostrá bolest projela mou hlavou hned po povzbuzení. Marně jsem se snažil poskládat střípky minulé noci. Posadil jsem se a chvíli přemýšlel. Jedna z mála věcí, které jsem si pamatoval byla, jak mi Gaara říkal o tom, co se stalo s Itachim. Pamatoval jsem si jeho smutný obličejík zalitý slzami a to, jak říkal, že mě miluje a že to pro něj nic neznamenalo. Pamatoval jsem si, jak jsem zničeně vyběhl ven a běžel do nejbližší pochybné putyky, kde jsem měl jistotu, že mi prodají alkohol. A pak nic. Okno. 

Až pak jsem si uvědomil, že jsem nahý. Proč jsem nahý? Rozhlédl jsem se po pokoji. V rohu byla na rozbitá flaška Jacka Danielse. Něco za mnou zapípalo. Kamera? Zvedl jsem se. Vybitá baterie? Nevím o tom, že bych včera používal na něco kameru. Byla natočená na postel. To, co bylo na posteli mě zděsilo. Čtyři provazy v zamotané v každém kroužku.
„Měl by sis pořídit takové ty kovové kroužky na postel," pronesla medovým hlasem Ino. Bývala to kdysi má kamarádka s výhodami - Sakura na ní strašně žárlila a tehdy se i popraly.
„Proč?" Zasmál jsem se.
„Mám ráda sado-maso," odpověděla, jako by se nechumelilo.
No, a tak mám kovové kroužky na posteli. Pátral jsem dál. Celá má postel byla pokrytá kapkami krve a vedle ní ležel bičík. Pak jsem si to uvědomil.. Kde je Gaara? Udělal jsem mu včera večer.. tohle? Střídavě jsem se díval na kameru a pak na postel. Rozběhl jsem se přes místnost pro nabíječku na kameru a dal jí nabíjet. Oblékl jsem si na sebe alespoň kalhoty a běžel se porozhlédnout po Gaarovi. Nebyl na zahradě, nebyl v kuchyni, nebyl v obýváku a ani v jedné z koupelen. Zmizel. Vrátil jsem se ke kameře a zapnul jí.

Poslední záznam, 3:57, 15.7. 2015. Rozklepaně jsem spustil tlačítko PLAY.
„DRŽ HUBU!" Vzal jsem mu ruce a přivázal mu je ke dvěma kovovým kroužkům na bocích postele. Gaara stál na čtyřech a čekal, co se bude dít. Začal jsem mu stahovat kalhoty. „Prosím.. nedělej to," prosil.
„Nerozumíš tomu, že máš držet hubu?!" Rozkřičel jsem se na něj a práskl ho bičíkem po zádech. Bolestí zaskučel. Začal jsem mu přivazovat i obě nohy, aby se nemohl bránit. Nedělal nic jiného, než že plakal.
„Neboj se, bude se ti to líbit," zašeptal jsem mu slizce do ucha, když jsem svým tělem kopíroval jeho polohu. Líbal jsem ho a kousal po zádech, dráždil jsem mu bradavky. Občas jsem ho plácl bičíkem a nebo rukou. Chtěl to mít tak rychle za sebou, že se prohnul v zádech a čekal, co se bude všechno dít. „Jo tak TAKHLE to ty děláš. Je lehký se prodávat, viď?!" znovu jsem ho práskl bičem. „Tak snadno to za sebou mít nebudeš. Musíš být zvyklý na tvrdší zacházení od mého bratra, ne?"
„Nikdy jsem s tvým bratrem víc neměl. Tak už to pochop!" křičel hlasem plným zoufalstvím.
„Už mě nebaví, jak mluvíš." Vytáhl jsem šátek z šuplíku a zavázal mu ho tak, aby nemohl mluvit. „Mnohem lepší," pohladil jsem ho po vyděšené tváři.
Přivřel jsem oči. Tohle.. Tohle jsem mu nemohl udělat. Jeho vyděšený obličej si budu pamatovat už navždycky. Slyšel jsem zvuky toho, jak plakal, toho, jak jsem se mu smál. Pak se chvíli nic nedělo. Otevřel jsem oči právě ve chvíli, kdy jsem mu svůj penis zarážel hluboko do těla a toho, jak křičel a plakal v jednom. Poslední záběr byl, jak jsem ho odvazoval a pak se ozvala jen hluboká rána a Gaara se svíjel v bolestech na posteli a usilovně brečel.
Délka videa: 20 minut, 35 sekund. Pak se kamera vypnula.
Odhodil jsem jí někam pryč a díval se do země. Teplé potůčky se valily z mých očí. Cítil jsem se hrozně. Ano, ublížil mi, ale já mu ublížil ještě víc. Znovu a znovu se mi v hlavě vybavoval jeho pláč a vystrašený obličej. Musím mu zavolat a omluvit se mu. Musím to všechno napravit, takhle jsem to posrat prostě nemohl!
Telefon nikde nebyl a tak jsem šel malátně po schodech dolů. Našel jsem ho ležet v rohu u vchodových dveří. Sebral jsem ho a šel se posadit do kuchyně. Na jídelním stole ležel lístek. Rozklepaně jsem ho vzal do ruky a četl:
„Gaara je se mnou a je v pořádku. Nechápu, co jsi udělal, ale ten kluk byl celý od krve a slz a svíjel se v bolestech. Teď je se mnou a je v bezpečí, protože je daleko od tebe - udělal jsem jen to, co chtěl a to být od tebe co nejdál. Nehledej ho. Nebudu ho u sebe držet, až bude chtít, vrátí se. Nejspíš i když se vrátí, už tě nikdy nebude chtít vidět. Itachi"
Ne, ne, ne, ne. Prosim, ne. Prosim. Musím.. Musím mu alespoň zavolat! Musím to zkusit!  V slzách jsem zvedl telefon a vytočil jeho číslo. Nezvedal to. Dohánělo mě k šílenství, když se ozývalo, že volaný je právě nedostupný nebo s někým hovoří a ať to zkouším později. Už jsem neměl ani přehled o tom, kolikrát jsem mu volal. Nezvedal to. „A ty bys to zvedl telefon od kluka, který tě znásilnil? O tom pochybuju!" křičelo mé svědomí. „Jsem kretén.."
Kromě toho, že jsem kretén jsem si byl vědom ještě jedné věci - pokud je s Itachim, je už sakra hodně daleko. A nikdo nikdy neví, kde Itachi je. Může být kdekoliv.