Nenech mě shořet [DOKONČENO]

Kapitola 9.

Gaara
Párty se měla konat od onoho večera na pláži za čtyři dny. Všechny ty sekundy, minuty, hodiny, dny jsem prožil se Sasukem po jednom boku. Jeho přítomnost jsem si užíval. Připadal jsem si, jako bych měl k tomu klukovi pořád blíž a blíž. Dokázal mě rozesmát a neměl jsem s ním tolik strach. Sice jsem věděl o lidech, kteří na mě zírají jako na někoho z jiné planety. Věděl jsem i o těch zástupek žárlivých dívek, které mi věnovaly zlé pohledy, protože tenhle Uchiha pro ně byl něco jako nesplněný sen, ideál a idol. Říkal jsem mu, že se mnou nemusí být, jestli nechce, ale vždy jsem doufal, že zůstane. A zůstal. Přes den jsme si povídali, přes noc psali. Chodili jsme do parku, na pláž, na útes (kde jsme občas vedle sebe usnuli). A bylo to fajn. Už jsem si ani nepřipouštěl tu citovou blokádu, zeď. Nějak jsem si myslel, že nebyla nutná, protože mi s ním nic nehrozilo. 
Strach, který ve mně dřímal byl z toho, že jsem Sasukemu neřekl, že jsem gay. Nechtěl jsem o něj přijít. Většinou, když lidem přiznáte svojí 'odlišnost', tak se oddálí. Nechtějí mít nic společného s někým, kdo vystupuje z řady. Je to něco, co jsem nikdy nedokázal pochopit. Děsil jsem se dne, kdy mu to budu muset říct. Děsil jsem se dne, kdy přijde s nějakou dívkou za ruku a představí mi ji jako svoji přítelkyni. Nechtěl jsem prožít takovou bolest. Jenže na druhou stranu.. proč by mi to tak vadilo? Stalo se to, co jsem nechtěl? To, čeho jsem se bál? Zamiloval jsem se? 

Sasuke

Našel jsem si k němu strašně blízký vztah - k tomu červenovlasému chlapci. Nedokázal jsem si představit den, kdy bych s ním nebyl. Občas, když usnul na útesu, tak jsem se na něj díval. Při spánku mu zmizely všechny obavy z jeho tváře. Vypadal strašně klidně a šťastně. Moc věcí jsem ale o něm nevěděl. Při otázkách na jeho domov jsem viděl strach a bolest v jeho očích a tak jsem o tom nemluvil. Neptal jsem se na jeho školu, rodiče, kamarády. Vypadalo to, jako by nic z toho nebylo. Žádní přátelé, žádná škola a ani žádné vzpomínky na rodiče. Neměl žádné příběhy o tom, co s partou dělali nebo že by někde byli. Nejspíš si ještě nezvykl na to, že je tu nemá. Stejně jsem si podvědomě myslel, že ho někdy přijedou navštívit a já je všechny poznám. Těšil jsem se na to. Celý jeho život byl zahalen v malých tajemstvích, ale nějak jsem ho podezříval, že mi tají nějaké velké tajemství, které mi nechce říct, protože má strach, že bych ho opustil. Kdyby jen věděl, že city, které mám vůči němu jsou tak velké, jaké jsem ještě nikdy k němu necítil. 

Už jsem ani tolik nepřemýšlel o tom, kdo jsem. Tak nějak v hloubi své duše jsem věděl, že spíše prahnu po životě s chlapcem, než s dívkou. Byl jsem s tím smířený. Jenže všechny tyhle představy jsem si představoval s Gaarou. Jak mu to někdy můžu říct? On vypadal jako normální kluk. Normální kluk s budoucností vedle milující ženy a dětí. Nejspíš to nebylo vedle kluka. Vedle mě. A to bolelo. Tak moc to bolelo. Proto jsem si užíval každou chvíli, kdy se usmál nebo když začal mluvit sám od sebe. Užíval jsem si, když zapomněl na ten blok v jeho hlavě. 
Byl večer, kdy se měla konat párty u Kiby. Celý den se mě Gaara snažil přesvědčit, abychom tam nešli, ale já si pevně stál za svým. Nevím proč. Asi jsem ho chtěl jenom představit kamarádům. Ukázat ho všem. Ukázat člověka, se kterým jsem svůj. Ukázat člověka, se kterým jsem šťastný, se kterým mě nic netrápí, se kterým zapomínám na to, že existuje ještě něco jiného, než my dva. Jenže to oni nemohli vědět. Nemohli to zjistit. 
Seděl jsem u Gaary na posteli. Stál nervózně před skříní a koukal se do ní. Občas mi věnoval zoufalý pohled.
„Prostě si něco vezmi. Je to fakt jedno," zaprosil jsem, když si zkoušel nejméně páté triko.  
„Jo, to já vím. Jen se snažím prodloužit tu chvíli, než tam půjdeme," pronesl trucovitě a založil si ruce na prsou. Otočil se ke mně. „Takže tam fakt musíme jít?" odfoukl si červený pramínek z čela.
„Jo."
„Proč?" Ten samý rozhovor každý den.. Achjo. Je fakt tvrdohlavý.
„Poznáš nový lidi. No tak," přešel jsem k němu, chytil ho za ramena a otočil ho k výhledu z jeho pokoje. Akorát zapadalo slunce.
„West Palm Beach. Místo nových možností, místo, kde poznáš nové lidi, místo nového začátku," řekl jsem přesládle a pomalu pohyboval rukou po obzoru.