Nenech mě shořet [DOKONČENO]

Kapitola 15.

Itachi
Díval jsem se na toho kluka, který se den co den měnil. Stával se uzavřenějším, vzdorovitějším a drzejším. Zatím se mi nestalo, aby mi někdo odsekával. Stál na druhé straně místnosti, ruce založené na prsou.
„Měl by ses vrátit do školy," snažil jsem se říct mírně.
„Díky, nemám zájem," odpověděl ledabyle.
„Nemusíš se s nimi bavit," odkašlal jsem si, „budu na tebe čekat každý den po škole a vyzvednu tě. Vůbec se s ním nemusíš vidět nebo cokoliv." Na to sebou trhl a otočil se ke mně celým svým tělem. Zíral na mě vytřeštěnýma očima plnýma nenávisti.
„Ten už pro mě nic neznamená."
„Nenalháváš si to?" Zeptal jsem se opatrně, ale když se na mě podíval pohledem, kterým mě zabíjel, hned jsem se opravil. „Ne, dobře, tvoje volba," pokrčil jsem rameny.
„Bylo to jen chvilkový zatemnění mysli. Nikdy jsem ho neměl rád. Nikdy jsem ho nemiloval."
Prudce jsem vstal a přišpendlil ho ke zdi. Z obou stran byl obklíčený mými pažemi a stejně uměl vykouzlit jeden z jeho posměšných pohledů.
„Půjdeš do tý školy, slíbili jsme to tvojí sestře, že se vrátíš. Za čtyři dny odjíždíme," drtil jsem slova skrz zuby.
„Fajn. Je mi to jedno," odsekl, podvlékl pod mýma rukama a odcházel. Dovršil to hlasitým prásknutím dveří. Povzdechl jsem si. Pořád ve mně dřímala zuřivost. Nejspíš to vážně bylo proto, že jsem si ho tak oblíbil. Byl jsem naštvaný na sebe, že jsem ukázal svojí slabost. Byl jsem naštvaný, že jsem k někomu choval city. Byl jsem naštvaný, že jsem tohohle milovaného člověka vystavil tolikrát nebezpečí při obchodech. Byl jsem naštvaný, že jsem ho do toho všeho dostal. Vím, že nebyl závislý, ale taky vím, že by teď nebyl schopný se vším tím přestat.

Gaara
Procházel jsem spletitými uličkami a přemýšlel. Nemám náladu na odsuzující pohledy jeho přátel a ostatních lidí. Jedovatě jsem se usmál. Znepřátelil jsem si všechny lidi ze školy ještě před tím, než jsem do té školy nastoupil.
Nad tím černovlasým klukem už jsem vůbec nepřemýšlel. Občas se mi vybavila nějaká vzpomínka, ale tím to končilo. Všechny naše fotky nebo videa jsem měl uložené na flashce, kterou jsem schoval někam hluboko do své tašky a nevytahoval jí. Dařilo se mi zapomenout.
Ujistil jsem se v tom, že nemá cenu cokoliv k někomu cítit nebo komukoliv věřit. Vždycky mi každý jenom ublíží. Lidi se snaží sami sebe dostat dolů. Měsíce se tváří jako největší přátelé a pak otočí. Zvykl jsem si na to. Nepřekvapovalo mě to. Jen občas ta ztráta bolela, ale je to jen o zvyku. Časem jsem přestal rozlišovat, jestli se cítím dobře nebo špatně, jestli mi něco ubližuje nebo ne. Byl jsem uzavřený ve své bublině necitelnosti. A bylo mi fajn.
Ulehl jsem do své postele a z šuplíků vytáhl několik prášků na uvolnění v podobě Diazepamu. Než jsem propadl hlubokému spánku, koukal jsem ještě dlouhou dobu na strop. V hlavě se mi toho honilo tolik, ale přitom jsem nebyl schopný nad čímkoliv přemýšlet.

Sasuke
Psal jsem další dopis, když zazvonil zvonek. Líně jsem šel ke dveřím.
„Ať je to kdo je to, tak nemám zájem," zavolal jsem jsem v domnění, že to pomůže. Další řinčení zvonku, které bylo doprovázeno bušením. Přece jen jsem otevřel. Za dveřmi stál Naruto. Jeho studánkově modré oči byly zbarvené do červena. Stávalo se mu to, když byl naštvaný.
„Chceš něco?" Opřel jsem se o dveře a z krabičky vytáhl další cigaretu. Nic neříkal, jen na mě zíral. „Nic nechceš teda, jo?" Zeptal jsem se znovu a začal zavírat dveře. Narutova ruka však zasáhla a dveře znovu otevřela. Vletěl dovnitř a stál naproti mně. „Hm?" V tu chvíli mi dal facku a já se skácel na zem.
„Můžeš mi sakra říct co.." Křičel jsem.
„Dej se dohromady! Koukej na sebe, sakra!" To mě zarazilo.
„Cos to řekl?"
„Podívej se, jak vypadáš. Nějakej kluk odešel z tvýho života a ty pro něj trucuješ víc, než pro kohokoliv jinýho. Víš, jak dlouho jsme tě nikdo z nás neviděl? Proč jsi to udělal? Koukni kolem sebe, jak to tady vypadá! A jak vypadáš ty.." zařval, ale jeho hlas pomalu spadal do smutku a slz „Proč, Sasuke?"
„Byl to můj přítel," zašeptal jsem.
„Já jsem taky tvůj přítel, Kiba je tvůj přítel."
„Ne, Naruto. Ty to nechápeš. On byl můj PŘÍTEL." Slzy mi máčely tváře. Teď nebo nikdy. „Jsem gay."
Nic neříkal. Mlčel a díval se na mě. Jeho oči ztrácely červený odstín.

„Pochopím, když teď půjdeš pryč," zvedal jsem se a vydal se ke dveřím.
„Kde je?"
„Já.. Já nevím. Je někde s mým bratrem.."
„S tvým bratrem?"
„Všechno bylo tak krásný. Jenže pak se objevil Itachi a všechno se pokazilo. Já to všechno pokazil," vzlykal jsem.
„Sasuke.." Chtěl mě obejmout.
„Nerozumíš tomu! Nikdo tomu nerozumíte! Já ho kurva miluju!" Sesunul jsem se po zdi a posadil jsem se na tvrdou zem.
„Pojď si o tom promluvit.. Všechno mi to řekneš."
Udělali jsme si kafe a šli si sednout na zahradu. „Tak povídej," řekl opatrně.
„Všiml jsem si ho už ten první den, kdy přijel. Jak jsme seděli na pláži, víš?" Usmál jsem se do slz. „Pohádal jsem se se Sakurou a šel na útes. Byl tam i on. Tehdy zakopl a já ho chytil. Zapomněl tam telefon a to bylo podruhé, co jsem uvažoval o tom, kdo jsem.." Povídal jsem o Shikamarovi. O tom, jak jsem Gaarovi ukazoval okolí. O tom, co se stalo na Kibově oslavě. O tom, jak jsme tady spolu všechno krásně prožívali. O tom, jak se Gaara poprvé zhulil. Občas jsem se přes slzy zasmál, občas jsem kvůli nim nemohl mluvit. Naruto se tvářil, že poslouchá, že mi chce pomoct a já si toho vážil.
„Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, když mi to řekl. Běžel jsem od něj pryč, šel jsem do putyky a opil se. Vůbec nic si nepamatuju. Ráno jsem se probudil a nikde nikdo nebyl. Kolem.. Kolem postele byly kapky krve a byla tam kamera a.. já.. já jsem.. já jsem ho.." Chytl jsem se za vlasy a přitáhl si kolena blíž k tělu. „A pak už nikde nebyl. Jenom ten vzkaz ležel na stole a už je to strašně dlouho a já už nevím, co mám dělat Naruto. Tak moc mi chybí," ronil jsem slzy. Nic jsem přes ně neviděl.
„Co bylo na tom videu?"
„Vyděšené výrazy, křik, pláč.. Měl jsem s ním sex proti jeho vůli.."
„Myslím, že když na někoho myslíš, tak se vrátí. Tam, kde na tebe někdo myslí je tvůj domov a to je místo, kam se můžeš vrátit. Gaara má tohle místo tady u tebe," odmlčel se. Díval se před sebe někam do neznáma. Zapadající slunce mu ozařovalo tvář a podtrhovalo tak jeho rysy.
„Jak si můžeš být tak jistý?"
„Když Hinata byla v nemocnici, tak jsem na ní myslel a ona se vrátila."
„Počkej, jak jako v nemocnici?"
„Za tu dobu, co jsi s náma nebyl se stalo hodně věcí, Sasuke. Kiba chodí s Ino. Sakura s nějakým.. Deidarou." Vzpomněl jsem si na Kibovu oslavu.
„A Hinata?"
„Hinata..Hinata má leukémii. Dozvěděli jsme se to teprve nedávno," usmál se, ale v očích zadržoval slzy, které nechtěl pustit ven. „Slíbil jsem jí, že nebudu brečet, protože ona to zvládne. Pomůžu jí. Zvládneme to spolu."
Nevěděl jsem, co bych měl říct. Vstal jsem a objal ho. Cítil jsem, jak se mu třáslo tělo. Slzami mi máčel tričko, ale mně to v tu chvíli vůbec nevadilo. Ztratil jsem přehled o tom, jak dlouho jsme tam spolu seděli a léčili si rány na srdci a na duši.
Gaaro, budu na tebe myslet. Máš místo, kam můžeš jít - to místo je u mě.