Nenech mě shořet [DOKONČENO]

Kapitola 20.

Itachi
„Promiň mi to, Sasuke," zamumlal, než jsem zavřel dveře. Pak jsem slyšel jen pravidelné oddechování. Za zavřenými dveřmi jsem si vzdechl. Nemůžu říct, že by mě to nezamrzelo, ale spíš jsem to sváděl na to, v jakém stavu byl. Nebo jsem v to alespoň doufal.
S hlavou plnou otázek jsem usedl ke stolu a upil ze skleničky s whiskey. Chvíli jsem pozoroval tu nazrzlou tekutinu a točil s ní dokola, než jsem zaznamenal ticho panující u stolu. Dal jsem hlavu nahoru a na každého se podíval.
„Něco divného?" Zvedl jsem obočí.
„Ne, nic Itachi. Jen je divný tě vidět takhle," odpověděl opatrně Kisame a všichni ostatní se na mě otočili, čekajíc na mou odpověď.
„Takhle?" Obočí mi vyletělo až někam k vlasům.
„Prostě že se o někoho staráš, nebo že máš někoho rád a záleží ti na něm," odvětil ještě opatrněji. Vyklopil jsem do sebe zbytek skleničky.
„Nejsme tady ale kvůli tomuhle, ne?" Pokusil jsem se uzavřít celé tohle téma.
„To nevadí, ne? Měli bychom taky někdy mluvit o něčem jiném než obchodu, alkoholu a děvkách," zasmál se Hidan. „Vlastně ty děvky už pro nás všechny neplatí." Upřel jsem pohled na muže s neurčitou barvou vlasů a přívěškem vyjadřující jeho náboženství. Přísahám, že kdyby pohled mohl zabíjet, tak je teď jeho mozek rozprsknutý po bílých zdech.
„Co je, Uchiho?" Provokoval mě. „Mrzí tě, že už si nemůžeš užívat tak jako dřív a jsi připojený k sexu jen s jednou osobou?" Ošil jsem se. S Gaarou jsem ještě nespal a rozhodně to není něco, co by měli ostatní vědět. Všiml si mého zachvění a zčervenání tváří. „Počkej," cukaly mu koutky, „ty jsi ještě," neudržel skoro smích, „ty jsi s ním ještě nespal?" Nic jsem neříkal. Vztek mi koloval v žilách a rozproudil celé tělo. „No to mě podrž. Zrovna ty, kterej dřív, než přešel na kouření pér, spal se vším, co mělo sukni?"
A. DOST. Přeskočil jsem stůl, vytáhl ho za límec pláště a přirazil ke zdi. „Drž. Hubu," drtil jsem slova skrz zuby.
„Ale, to je tak roztomilý, když je někdo zamilovanej," vzdychl sladce, ale sarkasmus kapal z každého jeho slova jako jed.
Slyšel jsem, jak se odsouvá jedna židle za druhou a přibližují se k nám kroky.
„Itachi, to stačí," utěšoval mě Kisame. Mohl jsem ho brát jako nejlepšího přítele, ale teď na mě jeho slova neplatily. 
„Hej, Deidaro, Deidaro," řval Tobi - vždycky byl jeden z těch nejvíc uřvaných a nejzvláštnějších lidí, co jsem kdy potkal. „Proč to dělají? Nechápu to, vždyť jsou kamarádi."
„Tobi?" Oslovil ho Deidara a v jeho hlase byl slyšet špatně zakrývaný vztek. Neměl rád Tobiho zbytečné otázky.
„Ano?" odpověděl nevinně.
„Buď zticha!" Přikázal mu. A Tobi opravdu mlčel. Měl rád Deidaru a umění. Deidara byl svým způsobem umělec. Takže získal jeho obdiv už když se viděli poprvé. 
„Proč si to prostě nedokážeš přiznat Itachi?" Pokračoval muž přilepený na zdi.
„Vůbec tomu nerozumíš a za tohle mi nestojíš," pustil jsem ho a odcházel pryč - přesněji do pokoje za Gaarou. Mohl jsem cítit, jak se atmosféra najednou uvolnila, ale pořád se to mohlo vyhrotit. 

(pozn. autora: pusťte si tuhle písničku, prosím. Strašně se mi k té situaci hodí a všichni jí stoprocentně znáte: https://www.youtube.com/watch?v=mF3DCa4TbD0 )

Díval jsem se na jeho nevinnou spící tvář a něžně ji pohladil. Gaara něco zamumlal a převalil se na záda. Poskytl mi tím pohled na jeho tělo - bílá kůže se skoro třpytila a lehce se přes ní tvarovaly svaly. 
Proč je tak krásný? Usmál jsem se do slz, které se mi spustily po tvářích. Nebylo moc zvykem, že bych dokázal propustit své city ze schránky, kde byly uzavřeny a nechal jim chvíli volnosti. I přesto jsem cítil, jak se mi ulevilo. Zavřel jsem oči a nechal na sebe dopadat paprsky měsíce, které se draly do temné místnosti přes závěsy. 
Uvědomoval jsem si, že i přes tu lásku, kterou k němu cítím ho budu muset nechat jít. Nechal jsem sledovat Sasukeho - každý den pláče ve svém pokoji a něco sepisuje, zapálí si cigaretu a píše dál. Chodí ho tam utěšovat ten blonďatý chlapec - Naruto, ale ani to nepomáhá. Propadá zoufalství. Nikdy jsem mu tolik nechtěl ublížit, protože svého bratra miluji ze všeho nejvíc na světě - všechno jsem to tehdy udělal kvůli němu, ale miluji i tohle červenovlasé nevinné stvoření. Koneckonců stejně tak i on. Měl jsem mokré tváře, ale vůbec mi to nevadilo.
„Proč pláčeš?" Zeptal se mě ochraptělý hlásek. 
„Protože tě moc miluju, Gaaro, ale budu tě muset nechat jít," dostal jsem ze sebe. Otevřel jsem oči a spatřil, jak sedí na posteli a nechápavě se na mě dívá. „Jsi Sasukeho, nikdy ti nemůžu dát to, co on, pochop. Tyhle slova tak moc bolí, ani nevíš jak moc těžko se mi říká, že tě budu muset opustit a nechat tě jít svou vlastní cestou." Sledoval jsem, jak se mu spouští jedna slza po druhé, vytváří mu mokré cestičky na obličeji a dopadají na peřinu.
„Miluju vás oba, Itachi," odmlčel se a utřel si několik slz. „Ani na jednoho z vás nechci zapomenout. Uvědomil jsem si, že ho mám stále pořád rád, ale tebe taky a je tak těžký se rozhodnout, protože každým rozhodnutím někomu ublížím."
Jen tak jsme se na sebe dívali a nechaly slzám a citům volnost. Dlouho trvalo, než se někdo jal slova - byl to Gaara. Naklonil se ke mně a vzal mi ruku do té své. 
„Chci se s tebou pořádně rozloučit, pokud cítíš, že musíš jít, i když mi to rve srdce," dusil v sobě sten z pláče. Nenechal jsem další slzu spadnout a svými rty jí pohltil hned na líci. 

Ten večer se milovali. Poprvé. Naposled. Bylo v tom mnoho citů a něhy, kterou každý z nich v sobě skrýval a vyjádřili ji v každém doteku, polibku či tempu. Milovali se pomalu, aby to trvalo co nejdéle a oni si užili poslední společnou chvilku, která jim zbývala. 
„Miluji tě a vždycky budu, Gaaro," zašeptal mu Itachi do vlasů, ale červenovlasý chlapec už spal na jeho odhalené hrudi. 
„Sbohem," vyslal směrem k němu poslední rozloučení, zavřel za sebou dveře a odcházel tmavou chodbou.