Nenech mě shořet [DOKONČENO]

Kapitola 5.

Gaara
Chodidla se mi bořila do písku a lehký studený vítr mi příjemně ovíval tvář. Nevím, kde jsem. Po cestě jsem potkával lidi - kamarády, páry, rodiny. Přišel jsem si sám. Jsem sám. Temnota uvnitř mě se rozrůstala a já nevěděl, jak jí mám uniknout. Vzali mi všechno, co jsem měl. Zabili lásku a zůstal mi jen strach. Ani ne o sebe, jako o ty poslední, co mi zbyli. Vzali mi všechno moje štěstí. Snažil jsem se před tím vším utéct, ale po rocích snahy jsem to vzdal. Nemělo to cenu. Vždycky přišel někdo, kdo mě donutil znovu obnovit city, podupal je a odešel do nenávratna.

Byl jsem zabraný do svých myšlenek a nevšiml si, že jsem došel až na konec pláže. Přede mnou se vinula cestička na vrchol útesu. Váhavě jsem se rozešel. Cestička byla lemována keříky, palmami, vysokou trávou a menšími skalními výrůstky. Čím výš jsem stoupal, tím víc jsem se cítil svobodněji, lehčeji.

Na vrcholku jsem se rozhlédl. Byla odtud vidět celá pláž, vilky, domky. Svítily už jen lampy, různé bary a okna pár rodinných domů. Vyndal jsem si sluchátka z uší a díval se kolem. Bylo ticho, jen moře šumělo. Položil jsem se na záda a pozoroval hvězdy. Začal jsem myslet na matku s otcem - tolik mi chyběli. Vzpomínal jsem na časy, kdy se zdálo, že je vše v pořádku. Měl jsem přátele, rodinu. Měl jsem život. Cítil jsem, jak mi po tváři stéká slza. Tížily mě vzpomínky na Kin, Saie a rodiče. Nechtěl jsem o tom přemýšlet, ale nešlo jinak. Žil jsem jen kvůli svým vzpomínkám, kvůli kterým jsem také umíral. Uslyšel jsem za sebou kroky a vyplašeně se rozhlédl.

Sasuke
Nevím, jak dlouho jsem seděl na pláži mezi ostatními, poslouchal je a přitom jsem nevěděl o čem mluví. Myšlenkami jsem byl stále u toho nového kluka, večeru s Shikamarem a sužován touhou být sám. Už jsem to dál nemohl vydržet. Rázně jsem se postavil a upoutal tak na sebe pohledy všech.

„Sa-Sasuke," koktal Naruto, „kam jdeš?"

„Hn." Odfrkl jsem a byl na odchodu. Zastavila mě však dívčí ruka na mém rameni.

„Mám jít s tebou?" Byla to Sakura.

Setřásl jsem její ruku z mého těla. Rostla ve mě zlost. „Sakuro. Jsi otravná. Jsi přítěž. Pro mě jsi zbytečná." Její ublížený pohled byl něco jako absolutní uvolnění.

„Tak tohle si fakt nemusel!" rozkřikl se Kiba se zvučným štěknutím Akamara.

„Ne, to je v pořádku," šeptala „už jsem to pochopila. Všechno. Musím jít. Promiňte." Pak už jsme jen viděli Sakuřina záda.

„To jsi fakt přehnal." Když to Shikamaru říkal, znělo to, že se zajímá. Projevuje zájem o ní a ne o mě?  V tu chvíli už jsem měl slzy v očích.

„Ty jsi taky nemusel. Proč jsi to vůbec dělal?!" Měl jsem mokré tváře od slaných potůčků, třásl se mi hlas.

„O čem to mluví?" Pronesl Shino.

„To by mě taky zajímalo," přitakala Ino.

„O jedné hlouposti," řekl jim s pohledem upřeným na mě, „nechápu, proč to tolik řeší." BUM. Obrovská exploze v mé hlavě. Přišlo mi, jako by se moje důvěra, naděje i city roztříštily na milion kousků.

„Fajn," řekl jsem tiše a teprve teď už jsem doopravdy odcházel. Běžel. Neviděl jsem na cestu. Vlastně jsem ani nepotřeboval, znal jsem jí nazpaměť. Běžel jsem tam, kde mě nic netížilo. Bylo to moje místo a nikdo o něm nevěděl.

Každým dalším dupnutím se střídaly nálady. Prolínaly se jako dva plameny a stejně tak mě pálily. Konečně jsem uviděl známou strmou cestu na útes. Přišel jsem si klidněji. Nebo možná prázdněji? Teď už jsem šel pomalu, prudce jsem oddechoval. Uviděl jsem známý výhled, ale také někoho sedícího na okraji útesu. Jak o tom někdo může vědět? Všiml si mě?

„Halo? Je tam někdo?" ozval se nedůvěřivý hlas a já hleděl do bledě modrých, tužkou olemovaných očí plných strachu. Kdo to sakra je?

Gaara
 Opakoval jsem svou otázku. „Tak je tam někdo? Jsem připravený se bránit!" Nebyl jsem. „Umím karate, judo.." A spoustu dalších nebezpečných slov.

Odpovědí mi byl smích. Tak on se směje?!
„Nevypadáš na to, že by ses byl schopný bránit a ani na to, že bys uměl nějaké bojové umění." Kroky se přibližovaly. On se přibližoval. Rychle jsem vstal a rozběhl se proti němu. Do cesty se mi však postavil obrovský kámen - přísahám, opravdu byl obrovský! Vůbec to nebyl malý kamínek. Ne. Prostě ne. Místo tvrdé země jsem se ocitl v pevných, svalnatých pažích.

„Měl bys dávat větší pozor, aby sis neublížil."

„Hn." Uvědomil jsem si, že mě ještě stále drží. „Pusť mě! Hned!"

„Fajn." Na tvrdé zemi jsem se ocitl až teď. Po neznámém jsem hodil nenávistný pohled. Až teď jsem si všiml, kdo to je. Polovinu tváře mu osvěcoval měsíc a já viděl onyxové oči, které špatně skrývaly pobavení, černé vlasy v předu delší a vzadu kratší, ústa zvlněná v jemném úšklebku. „Řekl jsi, ať tě pustím," pokrčil rameny.

„Jsem si toho vědom," pronesl jsem jedovatě. Zatímco jsem se oprašoval se ten kluk přesunul na kraj útesu. Seděl tam, koukal před sebe a nic neříkal. Chvíli jsem tam jen tak stál a nic nedělal. Vypadalo to, že chce být sám, proto jsem se otočil k odchodu.

„Jak jsi na tohle místo přišel?" Jeho hlas zněl neutrálně, ale přesto tvrdě.

„Nah. Prostě jsem běžel, až jsem sem doběhl."

„Před čím nebo kým jsi utíkal?"

„Před nikým. Před ničím." Začínalo mi to být nepříjemné.

„Sedneš si?" Poklepal na volné místo vedle sebe.

„Ne, radši půjdu." Byl jsem zmatený. Ještě nikdo nechtěl, abych si k němu sedl, aby jsem mu dělal společnost. Co když je to nějaký vtip? Začínal jsem se bát. Už jsem znovu nechtěl cítit ten posměch, ten pocit bezcennosti. Modřiny na mém těle stále bolely, také jsem nechtěl, aby se k nim přidaly další. Musel jsem utéct. Moje hlava se chtěla co nejdřív otočit a přimět se k nějakému pohybu, ale nohy nespolupracovaly. Přišel jsem si paralyzovaný. Ten kluk se zvedl a šel naproti mně a já se opravdu bál. Nakonec se moje tělo přece jen rozhodlo spolupracovat a já už utíkal po úzké cestičce dolů.

„Počkej! Jak se jmenuješ?"

Otočil jsem se a viděl štíhlé, vypracované nohy a obličej ztmavený nocí a osvětlován měsícem. „Jsem Sabaku no Gaara."

„Jsem Sasuke. Uchiha Sasuke." Slyšel jsem za sebou. Takže Sasuke.. Jak to bude dál? I když jsem měl strach, něco mě na něm zvláštně přitahovalo. Vybavil jsem si jeho paže kolem mého těla a na tváři se mi objevil lehký úsměv. Vybavil jsem si jeho vůni. Vybavoval jsem si jeho. I přes všechny myšlenky jsem nepolevoval v běhu a za chvíli už jsem odemykal dveře nového domova. Nikdo tu nebyl. Vystoupal jsem do svého pokoje a položil se na postel. Do kapsy jsem sáhl pro telefon. Sakra, kde je?!

Rychle jsem si sedl a přemýšlel, kde jsem ho mohl nechat. Určitě to muselo být na tom útesu. Přece se tam nebudu vracet v tolik hodin! A kolik je vlastně hodin? Mrkl jsem okem po  zvuku hodin, Temari musela vědět, že mi je tam má přidělat. Nebo si to alespoň pamatovat. Půl třetí?! No nepůjdu hledat svůj telefon v půl třetí ráno někam na útes. Neznám to tu, co kdyby se mi něco stalo? Ani si nezavolám pomoc, protože jsem naprostej idiot a ztrácím telefony. Co když mi volala Temari? U Kankuroua nemám strach, že by mi volal. Možná jen kdyby se mi chtěl vysmát za můj nicotný život, zatímco nějaká lehká holka bude líbat jeho krk. Nedá se nic dělat. Musím se tam vrátit. Postavil jsem se z postele a unaveně vyšel ke dveřím, po schodech, k hlavním dveřím. Všechno bylo tak namáhavé, pomalé, unavené. Já byl pomalý a unavený. Připravoval jsem se, že vyjdu ze dveří, když jsem do někoho vrazil. Tuhle vůni jsem znal.. ,,Koukáš se ty vůbec někdy na cestu?" A tenhle hlas taky.