Jsem anděl.
Anděl bez křídel.
Temná krása mého černého peří, které mi zústalo ležet na šatech, se ve svitu měsíce prokukujíciho oknem temně leskne. Jasně připomíná smrt mých někdejších krásnych křídel, kreté rozvlnily vzduch a skryly mě před světem. Tolik odlišné od nebesky bílých křídel mé sestry. Jasného slunce, které lidé milujou.
Ale tma s sebou přináší temno.
Dešťové kapky stékají po rámu mého okna jasně připomínají mé slzy. Slzy stékající po chladně bělavém porcelánu, zanechávajíc po sobě mokré cestičky na mém zmrzačeném těle.
Rudé kapky dopadající z mého zápěstí na zem, tvoříc louži v tmě černé krve. Rány na mých rukách, některé krvavevé jiné už jen spomínkou z minulosti, se vystavují světu. Světu a všem lidem v něm. Lidem, kteří mě připravili o má křídla, o černý zamat mého peří. Kteří mi způsobili mé jizvy, mé rány na končetinách.
Lesknoucí se čepel žiletky se znova a znova zařezává do bílé kůže mého předloktí, nechávajíc za sebou rudé stopy. Prámínky krve stékají po mé ruce, vypadajíc jako zlověstný vinoucí se hadi, kteří mě pronasledují v mých snech.
Jaká to ironie, že lidé opovrhují jizvami, které mi sami způsobili.
Lide se dokážou zamilovat jen do krásy, to co je ošklivé v tomhle světě nemá místo.
Stejně jako já...
Lidé nedokážou smazat to co vidí...
To, co je na povrchu,
aby mohli vidět co je uvnitř...
A to je ničí...
Říká se,
že lidé, co mají jizvy na zápěstí jsou andělé...
Jenom andělé ubližují samy sobě, protože se jim nelíbí život na zemi.
Tento svět je ničí, proto zkoušejí najít cestu znovu do nebe.
Jsou velmi citlivý, když vidí jak se někdo druhý trápí.
A stejně tak na vlastní bolest...
