Než nakonec dojdeme až na ulici, kde Alex bydlí, jsem promrzlá a celá zmoklá a to má dům jenom o pár bloků dál, jako je park. Do zad se mi pořád zarývá prudký vítr a cuchá moje dlouhé, deštěm smáčené vlasy, které se mi v mokrých pramenech lepí na tvář.
Pomaly začínám litovat toho, že jsem souhlasila, ale pak si připomenu, že já bydlím ještě o něco dál.
Přes hlavu si přehodím kapuci, kterou mi už potřetí zfouk vítr zpátky na ramena a nakrčím se proti chladným kapkám.
Zamračeně sleduji zem pod nohama, a tak nevidím, že Alex, který jde pár kroků přede mnou zastavil, a já mu nosem vrazím do zad.
V jednu chvíli mám chuť se k němu přitisknout, abych se zahřála a vdychovala jeho teplou vůni, i když jeho mikina je stejně nasáklá vodou jako ta moje, ale pak se od něj rychle odtrhnu a oskočím stranou.
,,Jsme tady," řekne napůl pobaveně, napůl s úlevou a ukáže na domek, před kterým stojíme.
Je to obyčejný malý řadový dům, kterých jsou plné ulice v celém městě, natřený obyčejnou, světle modrou barvou, ale z jeho oken, na kterých jsou položené květináče s trochu mrazem oschlými červenými muškáty, vychází příjemná žlutá záře domova.
Alex vykročí po vysypané cestičce k domu a já ho nesměle nasleduji. Začíná se mě znova zmocňovat nervozita. Co když mě jeho rodiče nebudou chtít vidět? Pošlou mě pryč? Najednou mám chuť zůstat venku v dešti.
To už ale Alex odemiká vchodové dveře a rukou mi s jemným úsměvem naznačí, že mám jít dovnitř. Oklepu se a přinutím svoje nohy, aby přešly těch pár kroků k úzkému domovnímu prahu a pak další dva kroky dovnitř. Tam se zastavím a úzkostlivě se odlédnu na Alexe, který vejde za mnou do vnitř a zavře za sebou dveře. Rukama si prohrábne mokré vlasy a na mě se spustí mokrá sprška vody. Nakrčím nos před vodou a on se na mě zazubí.
Rozhlížím se po malé předsíňce, do které dopadá žluté světlo ze dveří, vedoucích pravděpodobně do chodby.
Alex si už vyzouvá boty, když se domem rozezní trochu tlumený ženský hlas z další místnosti.
,,Alexandře, jsi to ty?" zakričí směrem k chodbě a na dřevených parketách uslyším přicházející šoupajíci kroky.
,,Jsem doma," zakričí Alex na zpátek a ve dveřích se objeví malá, baculatá žena v pantoflích, s jemně nazrzlými vlasy, které ji v uvolněných pramenech padají na ramena a dětsky narůžovělými tvářemi.
V modrých očích se ji chvíli zračí obavy, ale když uvidí Alexe, který se tyčí nademnou v malé předsínce jako stožár, na tváři se jí objeví laskavý úsměv. Uvědomím si, že je úplně stejný jako ten Alexův. Obrátí se na mě a nežně se usměje.
,,Musíte být úplně promrzlý, pojďte dovnitř a já vám udělám čaj. Alex mi potom představí svou novou kamarádku," řekne a už mizí někde v místnosti za dveřmi, bez toho, aby se víc zajímala o to, koho si její syn přivedl do domu.
Alex mě jemně popostrčí do zad a povzbudivě se na mě zakření. Vklopýtám přes chodbu do útulného obýváku spojeného s kuchyní a s Alexem se posadíme na velký polstrovaný gauč před televizí. Alexova máma zatím v prostorné kuchyni, zladěné do odstínů červené, postaví vodu na čaj a přitom si pozpěvuje nějakou rytmickou melodii, která tiše hrá v malém rádiu postaveném na bílé lednici oblepené pestrými magnetkami. Celá místnost působí příjemným dojmem, které zvýrazňuje velká stropní lampa, která osvětluje obývák s kuchyní jasným teplým světlem.
Trochu nervozně se rukma chytím za lokty a připadám si jako vetřelec v cizím domě.
Zanedlouho nám paní Jaspersonová přinese hrnky s čajem, které nám dobrosrdečně, ale rozhodně vtlačí do rukou a posadí se na gauč vedle nás. Vděčně obímám rukama svůj teplý hrnek a vdechuji sladkou aromu lesního ovoce.
,,Tak," paní Jaspersonová se na mě usměje, ,,ty musíš být Nathaly, Alex nám o tobě dost vyprávěl," pokračuje a já se zarazím.
,,Mami!" okřikne ji pobouřeně Alex, ale jeho máma se jenom pobaveně zasměje, jakoby se smála na vlastním vtipu. Podívá se na mě a já slabě kývnu. její láskavý úsměv a vřelé modré oči, které jsou tolik podobné těm Alexovým, ve mně pomaly rozpouštějí počáteční nervozitu.
