Ráno se probudím s neskutečnou bolestí hlavy a s pocitem, že bych klidně přespala celý den. To je tak, když se někdo kouká na anime do půl druhé ráno. No jo, vždyť otaku nikdy nespí.
Nohama odkopnu peřinu a přinutím se postavit, naco letím hned zpátky na postel, protože se mi zahmlí před očima a zakroutí se mi hlava. Nízky tlak. Už zase.
Chvíli sedím, a když jsem si jistá, že závrat zmizel zahájim druhý pokus vstát z postele. Tentokrát se mi to úspěšně povede a já se pomalým krokem dobelhám ke skříni a začnu si vybírat oblečení.
Zústanu stát před zrcadlem jenom v spodním prádle a znechuceně koukám na tu holku v něm, která podle všeho mám být já.
Dlouhé černé rozcuchané vlasy jí v jemných vlkách padají na hubená záda. Na bílé pokožce barvy dokonale čistého papíru ostře vystupují tmavé kruhy pod unavenýma očima, které mají tmevě šedozelenou barvu, takže se z dálky můžou zdát jako úplně černé. Tváře má trochu propadlé a tělo možná až příliž hubené, takže ji z pod světlé pokožky vystupují řebra.
Mohla bych dělat ducha v nějakém hororu. Stavím se, že bych se tak uživila. Možná bych mohla hrát Samaru. Myslím, že se na to dokonale hodím.
K vyhublé postavě jsem došla po období, kdy jsem měla pořád nepřestávající deprese několik měsíců a nedokázala jsem se přinutit nic sníst. Téhdy jsem zhubla asi deset kilo a to se mi doteď nepodařilo nabrat spátky.
Skřížím ruce na prsou a sleduji, jak mě můj odraz v zrcadle napodobí. Nemůžu se na něj dívat.
Příjdu si odporná.
Nechutná.
Nesnášim se.
Nemůžu na sobě najít nic, co by mi přišlo hezké.
Všechny holky, které každý den vídám na ulici jsou krásné. S jejich nádhernými vlasy, dokonalou postavou a umělím úsměvem s vybělenýma zubama, kterým každého hned okouzlí.
Jen já se hodím tak akurát do toho hororu.
Možná bych byla celkem obstojný upír. Jo, to by šlo.
Odvrátím se od zrcadla, natáhnu na sebe černé legíny a volné triko s Nirvanou. V koupelně si vyžehlím vlasy a docela úspěšně zamaskuji kruhy pod očima. Na rameno si přehodím batoh a vyběhnu z pokoje dolu do přízemí.
Zdá se, že dneska vstala máma s Johanem dřív a teď už sedí v kuchyni za stolem. Při otevřené lednici stojí Courtney, na sobě má ještě oblečené pyžamo a rozcuchané vlasy jí trčí na všechny strany. Zarazím se při dveřích. Máma objímá rukama hrnek kávy, ze které se ještě paří a hledí na desku stolu, zatím co Johan se s nepřítomným zamračeným pohledem dívá na prázdné dno svého hrnku, na kterém je ještě černý zbytek po kávě. Rozpohybuji svoje nohy a z rohvé skřínky nad dřezem si seberu celozrnou housku a jablko.
Nikdo nic neříká, nálada v místnosti se pohybuje někde na bodě mrazu a příde mi, že je tu trochu dusno. Většinou, když je náhodou potkám ráno v kuchyni, tak mě Johan s mámou buďto úplně ignorují, jako bych byla jenom vzduch, co mi celkem vyhovuje, nebo mě sprdnou, přičemž si mě měří zamračenými pohledy a dají mi nějakou práci na odpoledne.
Proto se taky stává, že často nemám svačinu a celé odpoledne nic nejím, protože se jim chci vyhnout.
Courtney si z ledničky vybere jahodový jogurt, bokem zabuchne dveře lednice a když si sedá k stolu věnuje mi pohrdavý úšklebek.
Hodím si svačinu do tašky a rychle zmizím z kuchyně. V předsíni si nazuji kecky, hodím na sebe mikinu a co nejdřív vypadnu.
Pomalu kráčím studeným ránem po chodníku před domami, lemujícími obě strany ulice. Na obloze se stahují temná mračna a zdá se, že bude co nevidět pršet. Listy na stromech rostoucích podél cesty už hrájí všemi barvami a tvoří mi šuštící chodník z opadaného listí pod nohama.
Miluji podzim.
To opadané, různobarevné listí dělá svět i navzdory věčně zamračené oblohy o něco barevnějším.
----------------------------------------------
Po tom, co přežiju dvacet minutovou jízdu autobusem plném užvaněných, pokřikujících studentů a lidí se zachmouřenými výrazy mířicími do každodení práce, který jsou příliž zabráni do vlastních myšlenek, než aby si všímali okolí, mi zbývá už jenom přežít i zbytek dne v škole. Dneska jdu výjmečně trochu pozdě, takže v areálu školy je už jenom pár oneskorenců , zatím co ostaní se už dávno nahrnuli do tříd. Když stoupám po schodišti do patra na hodinu chemije do fyzikální učebny vůbec nespěchám.
Do třídy příjdu až po zazvonění a posadím se rovnou na své místo. Hlavu obrátím lehce nalevo a vidím, že Alex už je na místě a znova se jen nepřítomně kouká ven oknem. Když si sedám na místo obdaří mě pohledem, který mu ale neopětuji. Dneska se ním nechci dát rozhodit, takže jsem se rozhodla, že ho budu ignorovat.
Učitel se k nám obrátí zády, aby mohl psát na tabuli a ukáže tak svoji rostoucí pleš na temeni. Shrbím se nad svým sešitem a tužkou si tam začnu čarbat nesmyslné postavy bez tváří.
Přichystám se na to, že to bude stejně nudný den strávený ve škole, jako všechny ostatní. Bože, nech už to mám za sebou.
Po poslední hodině dostanu spolu s Alexem jako trest za to, že jsem na matice nedávala pozor službu na tabuli. Třída se postupně vyprázdní a já se neochodně zvednu ze židle, dojdu po houbu a začnu pomalu stírat tabuli. Proč toho musí sakra tolik psát? Celé dvě křídla tabule a její střed je zapsaný hustým, malým písmem naší matikářky.
Alex si vezme druhou houbu a chystá se začít stírat druhou část tabule, ale já ho zastavím.
„Nemusíš to dělat. Já to spravím," povím mu trochu nabručele, protože se s ním nechci bavit a dál pokračuji v stírání, při čemž předstírám, že se o něj už dál nezajímám. Co si to nalhávám, je neskutečné jak mě ten kluk zajímá.
„To je dobrý," namítne a začne mazat tabuli z druhého konce.
Nic mu neodpovím a dál se věnuji mazání.
„Jak se vlastně jmenuješ?" zeptá se, když skončí a špinavou houbu hodí zpátky do umývadla.
Chvíli mi trvá než si uvědomím, že se to ptal mě. Podívám se na něho. Jeho modré oči se okamžitě vpijí do těch mých.
„Nataly," dostanu ze sebe, „Clareová," dadám a sklopím pohled když vyslovím to příšerné jméno.
Zakývá hlavou a já si radši rychle batoh se svojí židle, přehodím si ho přes rameno a vyjdu ze třídy. Alex mi jde v patách.
Když dojdu až na zastávku, postavím se na své obvyklé místo v rohu a pohledem sleduji Alexe, který šel pořád pár kroků za mnou. Ten se chystá zaujmout zase místo vedle mě, když si všimne holky přicházející k zastávce z druhé strany a na tváři se mu vykouzlí první opravdový úsměv, jaký jsem u něho doteď viděla. Když si ho ta holka všimne usměje se a jde mu naproti, aby ho obejmula.
Jé krásná. Má vysokou štíhlou postavu s dlouhýma nohama a štíhlím pásem, na záda jí padají jasně růžově nabarvené vlasy a její oči by mohli patřít panence. I odsud vidím, že je aspoň o šest centimetrů vyšší jako já. Způsom, jakým se na ní Alex dívá a jak ji obejme mě přinutí si myslet, že ji hodně dobře zná.
Píchne mě u srdce a mám pocit, že se mi hrudí rozšiřujé mráz.
Radši od nich rychle odvrátím pohled a naskočím do čekajícího autobusu, který právě zastavil před zastávkou. Jak si sedám na své tradiční místo úplně vzadu, mám pocit jakoby něco ve mně umřelo.
---------------------------------------------------------
Tak další kapitolka ( ˘ ³˘)❤
Dnes mám náladu na psaní xDD
Vůbec nevím proč se ta holka jmenuje Nataly, když se mi to jméno nějak obzvlášť nelíbí, ale už to tam je xD ヽ(*≧ω≦)ﾉ
Uvidím jak stihnu přidat další, ale posnažím se co nejdřív :'3
Omlouvám se za chyby (#^.^#)
(♥
