Nevím jak jsem se sem dostala. Mezitím už slunce úplně zašlo a ulice ve městě byly zahalené do čeného závoje bezhvězdné noci, které sem tam ozařovaly žluté pouliční lampy. Na nebi se objevil šedý měsíc, z části zakrytý putujícími mraky, které v jeho stříbřistém světle vypadaly jako zlověstné chápadla nějaké příšery. Ulici se prožene silný závan větru a nahrne mi vlasy do tváře, pořád mokré od pláče. Lemem rukávu si otřu obličej a zhrnu si rozcuchané vlasy za ucho. Celý čas od chvíle, kdy jsem vyběhla z domu jsem neměla potuchy kam vlastně běžím. Míjela jsem ulice, křižovatky a domy, bez toho, abych se co jen zastavila a zjistila kde jsem. Myslela jsem jenom na to, že musím utéct.
Nezajímalo mě kam, hlavně co nejdál od našeho domu.
Spamatovala jsem se až když jsem vběhla na ulici, kde bydlí Alex.
Stojím na chodníku před jeho domem, očima pozorně sleduji vchodové dveře, jako bych čekala, že se pod náporem mého upřeného pohledu silné dubové dřevo roztříští na kousíčky a vypustí tak na temnou ulici, ozařovanou jen slabým světlem pouličních lamp, trochu ze své teplé vnitřní záře.
Zhluboka se nadechnu a zachvěju se zimou. Přemýšlím, jestli bych neměla běžet dál a utéct někam fakt daleko, ale nakonec přece jenom přejdu ten kousek, který mě dělí od domu a natáhnu ruku k malému elektrickému zvonku. Zmáčknu malý nešedlý knoflík a domem se rozezní tichá melodie, oznamující příchod někoho z venku.
Za chvíli slyším tiché kroky směrující ke dveřím a ty se přede mnou následně skutečně otevřou.
Zadržím vzduch v plicích a s očekávaním pohlédnu do překvapené tváře tmavovlasému klukovi, stojícímu ve dveřích.
*Alex*
Bylo asi osm večer, když se tichým domem rozezněl venkovní zvonek. Znuděně zvednu hlavu od svítícího displeje mobilu, který vrhá na mou tvář modré světlo. Máma dneska měla noční a Meg se někde potulovala se svou praštěnou partou puberťáků, takže to nemohla být ani jedna z nich. Otráveně se postavím z gauče, na kterém jsem se doposud válel a klopýtnu směrem ke dveřím. Trochu neochotně se dopotácím až do předsíně a dřív než stlačím mosaznou kliku na dveřích, promnu si oči hřbetem ruky, abych z nich setřel únavu. Ta následně úplně zmizí, když otevřu dveře a na prahu uvidím stát drobnou postavu, která ke mně okamžitě zvedne trochu opuchlé zčervenalé oči. Srdce mi okamžitě začne hlasitě bít, jakoby se chtělo za každou cenu vyrvat z mé hrudi.
,,Nathaly?" zachřipím překvapeně a sleduji, jak se jí na křídově bílé tváři zformuje chabá napodobenina úsměvu.
„Ahoj," špitne a rukou si nervozně prohrábne černé vlasy, rozevláté větrem kolem hlavy.
Všimnu si jejích vlhkých tváří a hned poznám, že něco není v pořádku. „Nechceš jít dál?" navrhnu jí a ustoupím trochu stranou ode dveří, aby mohla kolem mě přejít.
Vděčně se na mě podívá a kývne. Opatrně, jakoby se bála, že sebemenčím hlukem by probudila bludné duše potulující se po domě, se protáhne kolem mě do předsíně. Z nohou si sundá tenisky a úhladně je položí na vykachličkovanou zem vedle botníku. Pobaveně se nad tím ušklíbnu a zavedu ji do obýváku, zalitém žlutým světlem a hodím sebou zpátky na měkký gauč. Nathaly se posadí kousek ode mě a polstrovaná výplň pohovky se pod její váhou jenom nepatrně prohne. Úzkostlivě si žmolý černý lem svetru a upřeně hledí na plovací podlahu na zemi.
„Co se stalo?" zeptám se jí jemně, když sedíme chvíli zticha.
Obrátí ke mně svoje velké tmavé oči a já si všimnu jejich nepatrný skleněný lesk, ve kterém se odráží žluté kuchynské světlo. Všimnu si, že na tváři má černou stopu po rozmazané řasence a mně dojde, že brečela.
Najednou ke mně nátáhne své drobné ruce a já ji po chvilkovém zaváhaní sevřu v pevném obětí. Mám pocit, že se mi celé tělo naplňuje příjemným teplem a nosem zhluboka vdechuji její jemnou vůni. Na tváři mě zašimrají její vlasy, vonící obyčejným březovým šamponem a já jí rukou jemně pohladím po útlých zádech. Pevně ji svírám v náručí, až mám strach abych ji náhodou nerozmačkal a ona zaboří hlavu do mého ramene.
Zničeho nic se odtáhne a věnuje mi lehce pokřivený, ironycký úsměv. Po chvilce jí ho oplatím a ona si zase trochu zahambeně odsedne o kousek dál. Upřeně ji sleduji a čekám, co řekne. Roztřeseně se nadechne a potichu spustí. V nasledující chvíli mám pocit, že mi srdce vynechalo jeden úděr, když si vyslechnu kvůli čemu přišla.
Vnitřní hlas v mé hlavě nevěřícně opakuje její slová a ty se mi rozléhají myslí, jako ozvěna.
Její máma se chce stěhovat.
To znamená, že odjede.
Odjede...
Prudce zavrtím hlavou, když si uvědomím význam jejích slov.
Ne... to nemůže.
Dál na protest kroutím hlavou, i když si uvědomuji absurdnost celé situace. Vždyť lidé se stěhují skoro pořád. Je normální, že člověk chce čas od času změnit prostředí.
Ale já nechci aby se odstěhovala, kričí mi hlas uvnitř mé hlavy a já si k vlasnímu překvaní uvědomím, že jsem to řekl i nahlas.
Nathaly se zarazí uprostřed věty a překvapeně se na mě podívá. Nasucho polknu, ale přinutím se pokračovat.
„Nechci, abys odjela," vydechnu a jí se zaleskne v očích.
„Nemám na výběr - nemám kam jinam jít," odtuší, jakoby se to snažila vysvětlit sama sobě ,,nemám práci a..." zastavím ji dřív, než to stačí doříct.
„Můžeš nějaký čas zůstat tady," pospíchám k ní s odpovědí a mimoděk cítím, jak mě oblije horko. „Mámě to vadit nebude a Vaši si to zatím můžou ještě rozmyslet," snažím se jí přesvědčit a ona se na mě vděčně, i když ne příliš důvěřivě usměje.
„Ale..." námítne, ale já ji rázným mavnutím ruky umlčim.
„Budu rád, když tady zůstaneš," vyhrknu dřív než si to stačím rozmyslet a s obavami sleduji její reakci.
Jenom se potěšeně usměje, její tváře naberou výrazný červený odstín a konečně přikývne. Úsměv jí oplatím a vidím, jak se uvolní.
„Tento týden jsou už prázdniny a budeme moct pak dělat co budeš chtít," připomenu jí a ona rozvážně kývne. „A pak si můžete společně s Meg vybrat kostým na Halloween," dodám.
Překvapeně zamrká dlouhými řasami a zašklebí se. Musím přiznat, že je roztomilá.
Vím, že mámě to, že tu zůstane vadit nebude - bude šťastná, když bude moct zaměstnat někoho nového svou přednáškou a rozsáhlé sbírce čajů, které si schovává v skříňce nad dřezem (i když nevím, jestli z toho bude Nathaly stejně tak nadšená jako ona) a Meg si jí už taky stihla docela oblíbit.
Nathaly sebou na gauči zavrtí a tím mě vytrhne ze zamyšlení. Podívam se na ní a dlouze se ji zadívám do očí.
,,Nechceš se kouknout na nějaký film?" navrhnu jí, abych nějak vyplnil ticho, které mezi námi nastalo.
-----------------------------------
Původně jsem plánovala udělat jednu dlouhou kapitolu, ve které bych v rychlosti zhrnula všechno včetně halloweenu, ale pak jsem si uvědomila, že bude asi lepší vás ještě chvíli potrápit a rozdělit to aspoň na dvě kapitoly, aby to nebylo příliš natlačené na sobě (⌒_⌒;) :P xD
Takže se omlouvám za krátkou kapitolku, ale posnažím se vám to vynahradit v té další ( ˘ ³˘)♥ :D
