Seděla jsem na posteli ve svém tmavém pokoji a nezaujatě ho zkoumala pohledem. Stěny byly polepene plakaty BVB, BMTH, Asking Alexandria, Nirvany a dalších mých oblíbených skupin. Moderný černý nábytek a chlupatý koberec téže barvy dodávaly místnosti ponurý nádech, který mi ovšem vyhovoval. Nebyl to velký pokoj. Vlastně možná nejmenší v domě. Ten největší měla somozřejmě Courtney. S velkým balkónem s francouzskými okny, obrovskou stkříní a manželskou pestelí. Jasně že ano. Ona byla mámin oblíbenec a dostala všechno po čem toužila. Měla se jako princezna. Ve škole měla hromadu kamarádů a obdivovatelů. Aby ne, když měla oči belase modré barvy, dlouhé, lehce zvlněné blonďaté vlasy dlouhé k pasu a tvářičku panenky. Vypadala jako andílek. Ale možná jen na pohled. Nějak chápu, že ji měla máma radší když je úplně stejná jako ona. Milovala ji už od narození. To já jsem byla tá divná. Narozdíl od bílé krásy mé sestry jsem já ta černá. Chodím v černých nebo šedých tričkách s potiskem, roztrhaných džínách a converskách. Černé, rovné vlasy, které měli teď v sobě pár modrých pramenú, jsem zdědila po tátovi, který umřel když mi bylo osm. Jemu jsem se mohla svěřit se vším. On při mně stál, když mi bylo nejhůř. Teď jsem tady byla sama. Sestra mě od malička nenaviděla a dá se říct, že máma s ní. Pár roků po tom, co zemřel táta si máma přivedla domů přítele. Měl krátke hnědé vlasy, černé zlověstné oči, postavu buldoga a na sobě tričko, které těsně obepínalo svaly na jeho pažích. Už od první chvíle, co jsem ho viděla stát u dveří a on mě převrtal zlověstným pohledem,jsem se ho bála. Šel, vlastně ještě jde z něho strach, protože máma s ním doteď zůstala. Johan... Nenávidí mě a já nenávidím jeho. Už od našeho seznámení na mě pořád křičí a někdy mě i zmláti tak, že se na druhý den dokážu sotva hnout. Matka mu to samozřejmě dovolí, vlastně ona mě bije taky, ale pořád míň jako on. Spolužáci mě už od základky šikanují, vysmívají se mi a kamarády už od třetí třídy zš nemám žádné.
Proč?
Protože jsem jiná...
Jiná jako oni...
S námahou se postavím z postele a přejdu přes pokoj ke skříni. Dneska je první den nového školního roku. Nový začátek. Zní to divně, ale po dvou měsících domáciho doslova "týrání" se docela těším. Ne, nedá se říct, že se těším na školu, ale na to, že alespoň dopoledne uniknu z domu.
Hodím na sebe černé uplé džíny, které jsou místami potrhané, tričko s nápisem BVB Army a doklušu do koupelny. Alespoň tu mám vlastní, protože máma by nesnesla kdybych se chodila sprchovat do té společné. Vlasy si rozčešu a udělám si patku. Zatím, co se mi rozehřívá žehlička na vlasy si udělám makeup a kolem očí si nakreslím linky. Potom si vlasy vyžehlím a natupíruji. Do spodního rtu si dám podkovu, do uší roztahováky. Jo, dalo by se říct, že vypadám celkem k světu. Tedy alespoň líp, jako když jsem se před chvílí vyhrabala z postele.
Na ruky si dám množství náramků tak, aby zakrývaly jizvy na obou předloktích, přes rameno si přehodím černý batoh s Nirvanou a vyjdu z pokoje na chodbu.
Můj pokoj je až na konci chodby, takže musím opatrně projít kolem bílích dveří do pokoje mé sestry a pak kolem dveří do ložnice, z které se ještě ozývá hlasité chrápání Johana a o něco slabší odfukování mámy. Neřekli by jste to, ale projít po rozvrzané podlaze kolem jejich dveří, tak aby ste je nevzbudili a nemuseli tak čelit jejich ranní podrážděné náladě, je docela náročný úkol. Potichu zavřu dveře do mojeho pokoje a po špičkách jdu dolu po schodech do kuchyně, kde schrábnu z mísy, která je položená na kuchyňské lince první, co mi příjde pod ruku, což - jak později zjistím - se rovná už jemně zeschlému jablku, na nohy si nazuji conversky a vyběhnu z domu.
Misie č. 1 - odejít z domu tak, aby o tom nikdo nevěděl - se zdařila. Teď zbívá dojít do školy a přežít to bez větší ujmy.
Venku je celkem hezky. Ranní sluníčko mi svítí do očí. Líbí se mi tá zlatavá barva ranného slunce, která se odráží od kapek rosy v trávě. Do uší si nasadím sluchátka a pustím si Lost it all, hlavou začnu jemně pohupovat do rytmu Andyho úžasnýho hlasu. Šlapu až ke škole, která je asi patnáct minut chúze od našeho domu. Mohla bych jet busem, ale vím si moc dobře představit, jak by na mě všichni koukali a jaké poznámky na mou osobu by měli. Věřte mi, že jsem to zažila hooodně krát. Ale i tak se cesta školním autobusem nerovná přechodu přes skupinky těch růžových bárbinek na dvaceticentimetrových opatcích, frajírků s nagelovanými vlasy a swagerů, kteří každé ráno stojí před školou. Už pár krát jsem kvůli šikaně přestupovala na jinou školu. Né, že by to někdy pomohlo, vždy se našel někdo kdo se mnou měl na nové škole nějaký obrovský problém, ale prostě jsem měla vždycky ten pocit, že musím z té školy uprchnout. Stratit se před nimi, skrýt se tak, aby o mně už nikdy neslyšeli.
