Dvě holčičky si hrály u potoka. Jedna měla dlouhé černé vlasy do pasu, té druhé se kolem tváře kroutili zlaté kudrlinky. Jedna na sobě měla černou mikinku s kapucí, tá druhá byla navlečená do růžových princeznovských šatiček. Byly navzájem tak odlišné, že nikdo z lidí, kteří seděli v parku, četli si knížku nebo si hráli se psem, by si nemyslel, že můžou být sestry. Ale přece jen byly...
Jedna z nich najednou zvedla hlavu a koukla se na svou černovlasou sestřičku, která se skloněnou hlavou kreslila zeschlou větvičkou v blátě.
,,Máma tě nesnáší," řekla jí posměšně.
Holka jen víc sklopila hlavu, pohled upřetý na svoje zakryté ruce, na kterých jako na důkaz sestřiných slov vykukujou z pod dlouhých černých rukávů modřiny. Cítí, jak se jí do očí derou slzy, ale i tak své sestře nic nepoví. Ví, že nemá smysl se s ní hádat. Jen by schytala ďalší bitku, kdyby to pak její malá společnice řekla mámě. Sestra zřejmě vicítí, co se ji žene hlavou a využije šanci. I tak se nebude brátit, protože nechce riskovat mámin vztek.
,,Nemiluje tě," pokračuje s lehkým úškrnem a v modrých očích se jí zlověstně zablyskne, ,,nikdy tě nemilovala. Si jen odpad, který je tady navíc a nikdo ho nechce."
Po holčiččiných tvářích se už spustí slzy. Jedna za druhou kapou do potoka, nad kterým se obě sklání.
,,Měla se tě zbavit už když ses narodila," řekne a už se nadychuje k dalšímu slovu, když ji sestra vrazí facku na tvář.
Ví, že večer si to odpyká, ale to teď neřeší. Vstane a utíká k muži, co sedí na lavičce opodál a čte si dnešní vydání novin. Skočí mu do náruče a hlavu zaboří do jeho ramene. Slzy, které ji stékají po tvářích se mu vpíjí do trika.
Ještě toho večera leží holčička stočena v klubíčku na podlaze před svým pokojem neschopná pohybu. Havraní vlasy má rozprostřeté na zemi a z očí jí tečou slzy bolesti, smutku a zklamání. Kolem ní projde její sestra v bílé noční košili, zlaté vlasy jí padají na ramena. Kopne jí do zad, až se přehne bolestí a z úst ji unikne bolestivý sten.
,,Říkala jsem ti, že zě tě nenávidí, Nataly" řekne jí se spokojeným škodolibím úsměvem a odcupitá do svého pokoje. Holčička, Nataly, začne ještě usedavěji plakat, dokud jí něčí silné ruce nezvednou ze země a neodnesou do jejího pokoje. Táta ji jemně položí na postel a pohladí po tváři. Nic neříká, jen se na ní lítostivě dívá. Ví, že nemůže nic dělat, jen tomu přihlížet. Nemůže nic říct.
Ne, ještě ne. Ještě nenašel odvahu vrátit se...
Ležím na zemi v chodbě schoulená do těsného klubíčka přesně jako v ten den před dvanácti lety. Až na to, že tentokrát mě všechno bolí ještě víc. Na schodech ještě doznívají Johanovi těžké kroky, tvář mě pořád pálí od jeho silné rány. Ruce se mi třesou, záda ohýbají pod náporem vzlyků. Rukami si svírám ubolené břicho. Nedokážu se hnout. Všechno mě bolí. Tentokrát si po mě táta nepříde. Nestiskne mě v náručí a nepoví mi že všechno bude dobré. Tentokrát ne...
Je pryč...
Je mrtvý...
Kvůli mně...
Musím se vzchopit. Už jenom kvůli němu. Ihned vyloučím možnost, že se postavím a do svého pokoje dojdu po dvou. Zkusím se posadit. Břicho začne hned hlasitě protestovat. Nadzvednu se na tenkých rukách pokrytých podlitinami a nakonec se mi podaří posadit se. Pomalu se začnu posouvat směrem ke dveřím. Ve chvíli kdy se dostanu přes prah těžce dopadnu na zem a nohou za sebou zabouchnu dveře. Schoulím se do klubíčka a znovu se rozbrečím.
