Už asi dvě hodiny se koukám na bílý strop mého pokoje. Když jsem byla menší, táta mi na něj nalepil fosforeskující hvězdičky. Většina z nich už odpadla, ale nikdy jsem je nedala pryč úplně. Nechala jsem je padat si dolů, ale nikdy je nepřilepila zpět. Bylo to něco jako vzpomínka na tátu, která se postupně ztrácela. Jako kdyby byl se mnou, dokud všechny ty hvězdičky neopadají...
Když jsem se dneska vrátila domů, z obývaku se nesl křik. Bylo to poprvé, co jsem mámu slyšela hádat se s Johanem. V předsíni seděla Courtney, do obličeje jí padaly blonďavé vlasy a na tváři měla zvláštní výraz. Podívala se na mně jasnýma očima, které pak hned zas upřela na dveře do obývaku.
,,Možná to nebude trvat dlouho a budeme se stěhovat," řekla prázdným lhostejným hlasem bez emocí.
Odtrhla jsem pohled od její nic neříkajíci tváře a vyběhla nahoru do svého pokoje. Nechápala jsem co tím myslela. Chtěla říct, že se máma s Johanem rozejdou? Po jedné hádce? Nebo si máma chce najít nový dům?
Sednu si na postel a nepřítomně se koukám před sebe. Prstami přecházím po textech načmáraných na zdi pokoje. Bylo mi jedno jestli se odstěhujeme nebo ne. Neměla jsem tady kamarády, které bych stratila takže by pro mě to tak maximálně mohlo znamenat, že se konečně zbavím Jamese, ale taky by bylo pravděpodobné, že na nové škole by byl někdo další, kdo by mě nemohl vystát a mal by se mnou hroznej problém. Stěhování mi mohlo být úplně ukradený. Hodím sebou dozadu a dopadnu na mezi měkké polštáře.
Jenže pak si vzpomenu na toho kluka. Je možné, že by na nové škole byl někdo jako já? Je to stejně možné, jako nepravěpodobné, ale i tak mě to nutí pořád na to myslet. A najednou nevím, jestli bych se chtěla stěhovat.
Za oknem se strom, který roste před naším domem už od doby, co jsme se sem nastěhovali, ohýbá pod silným náporem větru. Listy na větvích už začínají žloutnout na příslib blízkého příchodu podzimu.
Otočím se na bok, rukama obejmu jeden z polštářů a schoulím se kolem něj. Přinutím se zavřít oči a snažím se vymazat si z paměti celý svůj život a nahradit ho jedným z mých vymyšlených nereálných životů, které bych chtěla mít.
------------------------------------------------------
Další týden chodím do školy jakoby duchem nepřítomná. Na hodinách si pouštím písničky a výklad učitele si absolutně nevšímám, dokonce i Jamesove škodolibé poznámky úplně ignoruji. Jediné, co mě přinutí vrátit se vždy do reality je pohled dvou zářivě modrých očí, které potkávam každou přestávku na chodbě. Prochádzí kolem mě a pohled upírá na své boty, ale když je těsně při mně vždy se mi na okamžik zadívá do očí. Ty jeho jsou plné pocitů: smutku, strachu, vzteku a možná omluvy. Ale dřív než je stihnu rozluštit, tak vždy odvrátí pohled.
Během týdne se máma s Johanem usmíří, teda předpokládám, že jo, protože další hádku jsem už neslyšela a mě postupně opustí myšlenky na stěhování. Mám pocit, že žiju ve zvráceným snu, z kterého mě jen z času na čas dokáže probrat krátký pohled od kluka, kterého neznám ani po jméně. Vše, co se kolem mě odehrává sleduji jakoby z velké dálky. Je to jako nějaká telenovela, kterou si pustíte když jste sami doma, jen aby kolem vás nebylo takové ticho a její děj vůbec nevnímate. Sledujete postavy, které se každou chvíli hádají kvůli stejnému nepodstatnému důvodu, bez absolutního zájmu. Připadámi, že se to neděje mně, ale nějaký hrdince z knížky, kterou právě čtu, a kterou můžu zavřít a odnést zpádky do knihovny jakmile mě přestane bavit.
Začínam přemýšlet jestli jsem se nezbláznila.
V první říjnové pondělí příjdu do školy znovu ztracená někde v mých myšlenkách, nevnímajíc ani hudbu, která mi hraje v sluchátkách. Dosednu na svoje místo v zadní lavici, z uší si vytáhnu sluchátka a strčím si je do lavice. Rozhodla jsem se, že dneska se zkusím projednou soustředit na hodinu. Musím se vzpamatovat. Navíc onedlouho budeme psát test a já ani nevím co probíráme.
Prstami procházím po linii kreseb na mojí lavici a netrpělivě čekám až zazvoní na první hodinu. Sleduji paprsky slunce, které přes okna naproti mně dopadají na podlahu. Ve světle vidím tančit tisícky zrnek prachu, které se lenivě vznáší ve rozviřeném vzduchu, jen aby pak dopadly na nové místo.
Slyším prásknutí dveřmi a to mě přinutí zvenout pohned. Učitelka si to razuje ku katedře a vedle ní jde nějaký kluk. Doslova zamrznu když si uvědomím, že je to on. Postaví se vedle učitelky a pohledem lhostejně přeletí třídu až se zastaví na mně. Chvíli na mě upírá svoje safírové oči a pak je jako vždycky zase sklopí ke svým teniskám. Nechápu co tady dělá.
,,Třído, tohle je Alex Jasperson. Přeřadili ho k nám do třídy. Doufám, že se k němu budete chovat slušně," objasní nám třídní, přičemž dá důraz na poslední slovo a pošle Alexe si sednout. Konečně vím, jak se ten kluk jmenuje. Míří si to přímo ke mně. Černé vlasy s patkou mu jako vždy padají do očí, které ještě pořád upírá k zemi. Už teď k němu mají spolužáci blbé poznámky.
Ná chvíli mám pocit, že se zastaví u mě, ale pak se najednou otočí a sedne si na opační stranu třídy u okna.
Těžce dosedne na židli, na lavici si vytáhne sešit a začane si psát poznámky, které zatím stihla učitelka načmárat na tabuli. Snažím jsem se na něj nekoukat, ale pohled nemůžu odtrhnout od jeho ruky pevně držící propisku, která za sebou zanechává úhladnou řadu lehce nakřivených slov a jeho soustředěného výrazu. Už teď vím, že můj dnešní plán 'soustředit se na výklad' je dávno ztracený. Očima sjíždím po linii jeho nosu až skončím u jeho rtů. Musela jsem uznat, že byl hezký. Měla jsem strašné nutkání ho zkusit nakreslit. Potřesu hlavou, abych z ní vyhnala své stupidní myšlenky a věnovala se radši vlastnímu sešitu. Bohužel moje druhé, to blbší já - jak říkám své imaginární druhé části mozku, se kterou sem tam prohodím pár slov - mě pořád nutí koutkem oka se na něho koukat. A ta druhá, méně stupidní část mé hlavy mi neposkytuje dostateční argumenty, abych jen tak zavrhla plány té druhé části. A tak se na něho pořád koukám dokud se na mě neobrátí a neupře na mě ty svoje oči s nechápavým výrazem. Zrudnu a radši teď pro změnu upřeně hledím do svého prázdného sešitu, do kterého jsem už zase nic nenapsala. Bomba... Moje inteligentnější já mi věnuje pohrdavý smích, ...tos fakt udělala geniálně.
Jo, běžně mluvím sama se sebou...
Asi třetí hodinu jsem vzdala definitivně snahu vnímat výklad a do uší si strčila sluchátka. Koutkem oka jsem si všimla, že si Alex je na tom zřejmě podobně a sedí s podopřenou bradou a nepřítomně se kouká ven oknem. Aspoň nejsem jediná kdo bude mít z čtvrtletních testů při nejlepším čtyřku.
------------------------------------------
Tak, tohle je taková trošku bídnější kapitolka :D asi jako každá, kterou jsem zatím napsala xD :P
Moc moc moc se omlouvám, že jsem nic nepřidala :\
Mám už docela přemyšlený jak to asi bude pokračovat, tak se pokusím přidávat častěji (^.^)
Příde mi to jako tipický romanťák s jasným koncem o.O takže se to pokusím trochu zamotat, aby to nebylo tak jednoduchý :D jen ještě nevím jak to udělám xD :P
Prosím pište jak se vám to líbí a co bych měla změnit (☆^ー^☆)
