*Nathaly*
Chvíli jenom tak sedíme na pohodlném gauči, já pořád překvapená Alexovým návrhem a oba přemýšlíme. Zaskočilo mě, když mi řekl, abych tady zůstala, ale hluboko uvnitř mě to neskutečně těšilo. Nenapadá mě, co bych mu řekla, jestli bych mu měla poděkovat, nebo prostě jenom zůstat zticha, a výsledek je takovej, že nakonec mlčíme oba.
Najednou Alex přemluví a já sebou trhnu při zvuku jeho jemně nachřáplého příjemného hlasu. Navhne, abychom si pustili nějaký film a já bez váhání souhlasím, abych tak aspoň trochu narušila trapné ticho, které mezi náma nastalo.
Pořád se ještě stydím za to, že jsem tu tak vtrhla a okamžitě mu vyklábosila všechno o tom, že se budeme stěhovat. Samozřejmě, že příhodu s Johanem jsem vynechala, ale i tak mi příjde zvláštní jenom tak přijít za klukem, se kterým se 'kamarádím' sotva pár dní a hned mu to všechno říct.
Pravdou je, že určitá moje část měla potřebu za ním sem přijít. Dá se říct, že vlastně právě kvůli němu mi už stěhování nepříjde tak ukradený, jako předtím.
Jaká byla pravděpodobnost, že na nové škole v cizím městě najdu někoho, kdo se mnou bude mluvit? Jo, když se mi to nepovedlo až do teď na všech školách, které jsem za poslední roky vystřídala, tak je více než nepravděpodobné, že by se mi to najednou povedlo.
A taky, hoci jsem to jenom nerada přiznávala, jsem toho tichého kluka, který do teď se mnou skoro odmítal mluvit, měla ráda.
Usměju se na něho a sleduji, jak z poličky na vkusné dřevěné knihovně, postavené trochu bokem od gauče, vybere náhodné DVDčko, z pečlivě srovnané řady a vloží ho do přehrávače tak, abych nezjistila o jaké jde.
Podezíravě se na něho podívám a on se jenom zašklebí, přičemž se hodí zpádky na gauč vedle mě. Nohy si překřížím do tureckého sedu, přičemž proklínám svoje zářivě žluté, 'sexy' ponožky, které jsem si ráno omylem vytáhla ze skříně.
Alex se natáhne po dálkovém ovládání a bez dalších komentářů zapne telku. Ani se nemusím dívat do zrcadla, abych věděla, že na mé tváři se objeví zhrození, když obývákem začne vyhrávat skrz reproduktory, rozmístněné vedle televize, typická pomalá děsivá hudba, jasně oznamující, že pustil nějaký horor.
Alex se při pohledu na můj výraz rozesměje a já na něho hodím pobouřený, i když trochu zoufalý kukuč.
On se jenom znova uculí a dál se záujmem sleduje pohybující se televizní obrazovku. S obavami se k němu připojím a doufám, že pak i v noci zaspím.
Nakonec většinu filmu spíš strávím s hlavou skrytou za jedním z dekoračných oranžových polštářů, které byly vzorně poukládané na gauči a snažím se nevnímat hlučný křik, který se line z televize.
Jsem strašpytl, no.
Alex mě sleduje ze svého místa na gauči a snaží se nesmát.
Argh... já ho zabiju...
,,No ták," zatáhne ,,už to zkončilo."
Konečně. Vykouknu na něho spoza mé skříše za polštářem a zamračím se na jeho culící se obličej. Pohledem mimoděk zkontroluji teď už tichou černou obrazovku. Natáhnu ruce a hodím po něm svůj polštář. Trefím ho přesně do obličeje a on se uchechtne, v očích mu zazáří šibalské jiskřičky. Vypláznu se na něj a chystám se slézt z gauče, když mi na hlavě přistane měkké těleso, které určím jako polštář, který jsem po něm před chvílí hodila. Sevřu ho v rukách a uškrnu se.
,,Polštářová válka?" zeptám se a to už mi na těle přistává další salva měkkých věcí.
V nasledující chvíli se můj svět změní na nepřehlednou změť barevných polštářů, které mě zasahují všude po těle, a válejících se končetin, když mě Alex srazí na zem sám nakonec spadne za mnou. Dychtivě po něm vrhám jeho vlastní polštáře a neubráním se smíchu.
Najednou na mě Alex hodí dlouhou fialovou deku, která doteď ležela poskládaná na kraji gauče a můj výhled zakryje purpurová stěna. Oslepená se snažím nahmatat konec deky, abych viděla na Alexe, avšak tím se do ní zamotávam ještě víc.
Nakonec se mi podaří dostat ven hlavu a divoce nasávám čerstvý vzduch, ale to už mě Alex přimáčkne k zemi a vítězně se na mě zakření.
