Po tom, co konečně zazvonilo to vyslobozující zazvonění oznamující konec hodiny, do kterého jsem už netrpělivě odpočítavala doslova každou minutu, se rozběhnu co nejrychleji ze třídy, aniž bych se jednou otočila. Výjimečně se hrnu ven spolu s ostatními studenty i když se nakonec ze třídy stejně dostanu až mezi posledními.
Chci být co nejdřív pryč.
Vyběhnu z hlavních dveří, ignoruji pohledy typu: „co blbneš, vole" a spomalím až když jsem pár metrů od vstupní brány. Musela jsem vypadat jako cvok, když jsem odsud vyletěla, ale to mi je teď jedno. Stejně si o mě už dávno myslí, že jsem blázen, tak proč se je snažit přesvědčit o opaku, že?
Po celé vyučování jsem se cítila strašně nepříjemně a jediné, co jsem si přála bylo splynout s tou odporně žlutou místností a být aspoň na chvíli neviditelná. Měla jsem pocit, že Alex vidí každů myšlenku v mé hlavě a má mě celou přečtenou. Dokonce se na mě i pár krát soucitně kouknul, jakoby uvažoval nad tím samým. Nobo jsem si to jen představovala.
Celou poslední hodinu jsem zadržovala dech, jakobych nechtěla, aby mě někdo slyšel, až jsem si myslela, že se tam udusím. Nejhorší na tom bylo, že i přes moji snahu pravidelně dýchat jsem nestačila potichu nasávat do plic vzduch. Nevím proč, dělám to vždy, když je kolem mě moc lidí, cítím se být mezi nimi nekrytá, bez možnosti se schovat a jsem z nich nervózní, ale teď to bylo kvůli němu. Vždy, když se na mě podíval, tak jsem měla pocit, jakoby mi viděl až na dno duše a byla jsem z toho nesvá.
Teď si o mě bude myslet, že patřím někde na psychiatrii, co, když to tak zvážím, je dost možné...
'Ale vždyť mně může být vlastně úplně ukradený', uvažuji, ale stejně si jedna moje část přeje, aby si to nemyslel.
Projdu kolem oranžové autobusové zastávky a rozhodnu se, že půjdu radši pěšky, abych se mu vyhla. I když se mi nechce chodit, tak pro dnešek toho mám už dost.
Musím se sama sebe ptát, co vlastně chci. Předtím jsem od něho nemohla odtrhnout oči a teď jdu pěšky domů, jen abych se mu vyhla. Já mám vlastně pořád nutkání se na ného dívat a když si to tak vezmu ještě teď na něho myslím.
Argh... nenávidím ho.
Všechno mi ještě stěžuje.
Vybavím si, jak jsem ho viděla prvně na té zastávce. Přemýšlím, jestli se mi to, že se trochu usmál, když autobus odjíždél jenom zdálo...
Po chvíli dojdu až na naší ulici a snažím se nahrnout si do tváře co nejvíce hustých vlasů, aby na mě nesvítilo slunce.
Argh... nesnáším slunce.
Mám pocit, že bych v tuhle chvíli nejraději vyvraždila celej svět, až na lidi co umí dělat puding, protože kdo nemá rád puding? A mimo to jsem na něj právě dostala strašnou chuť.
Projdu kolem sousedního baráku, který je vymalovaný jasně růžovou barvou, s pečlivě upravenou záhradou, na které si hrají dvě sousedové děti s míčem - tuším, že se jmenují Mike a Jess - a zastavím se na vydlaždéném, kamenném chodníku k našemu domu. Na chvíli se zarazím a zůstanu stát na místě. Při dveřích stojí Johan, mračí se a kouří cigaretu. Podle špalků na zemi poznám, že není první. Na sobě má krátké šortky a obyčejné bílé tílko, spod kterého ještě víc vyniká jeho mohutná postava. Tvář má celou zčervenalou, jakoby pil, do očí mu padají tmavě hnědé vlasy, sem tam prokvetlé šedinami a na hrubém krku má přilepené bílé útržky papírového kapesníku -zřejmě na zastavení krvácení z ran po holení. Tmavé, zapadlé oči pod naježeným, místami už šedivým obočím se obrátí ke mně. Když si mě všimne zamračí se ještě víc, takže se na jeho čele prohlubí vrásky, jeho oči ještě ztmavnou a přeměří si mě pohledem oddola nahoru. Zhluboka se nadechnu a přinutím své nohy ke chůzi, i když bych se nejraději otočila a tvářila se, že ho nevidím a neznám.
Když procházím kolem něj, tak mě sleduje pohledem. Vyfoukne na mě našedlý dým a mně se zhoupne žaludek, když zjistím, že je to jedna s těch odporných cigaret s vanilkovou příchutí. Nakrčím nos při nepříjemné směsi dýmu a sladké aromy. Zhrbím ramena, vběhnu do domu a prudce za sebou zavřu dveře. Posadím se na botník, ruce si zabořím do tmavých vlasů a chvíli jenom tak sedím a zkoumám různobarevná vlákna na koberci. Z noh skopnu kecky a mířím ke schodům do patra, abych se zavřela do svého pokoje a měla od všech aspoň na teď pokoj.
Když procházím kolem prosklených dveří do kuchyně uslyším tlumené zvuky ozývající se zevnitř. Škvírou mezi dveřmi nahlédnu dovnitř a snažím se, aby si mě nevšimli. Máma sedí shrbená za kuchyňským stolem, plavé vlasy stejné barvy jako má její dcera ji padají do tváře z rozcuchaného drdolu a oproti ní se o linku opírá Courtney. Máma drží hlavu v dlaních, pokrytých světlými pihami a zdá se, že pláče. Docela mě to zaskočí, protože to je prvně co ji vidím brečet. Museli se zase s Johanem pohádat. To by vysvětlovalo jeho doslova „optimistickou" náladu.
Courtney k ní projde a jemně ji obejme kolem ramen. Odvrátím se od té 'dojímavé rodinné scény' a vyběhnu nahoru po vrzajicích schodech. Zabouchnu za sebou dveře do pokoje a vděčně se zvalím na neustlanou postel. Mě máma nikdy příliž neobímala, nebo se se mnou maznala, takže jsem se ani já s ní už pak nepokoušela obímat. Ne, že by mě máma nějak týrala, ale to už jsem dřív schytala výprask jako objetí.
Jiné to bylo odkdy přišel Johan - ten si vždycky najde důvod k tomu, abych dostala bitku. Tomu je jedno jestli to je špatně umyté nádobí, nebo to, že jsem podle něho moc drzá.
Zatřesu hlavou, abych na to přestala myslet, vytáhnu si noťas a pustím si anime.
Dobrý způsob, jak z hlavy dostat myšlenky.
Najednou mi příde, že všechno, co jsem dnes udělala včetně mého 'bláznivého' úprchu ze školy, hrozně absurdní.
----------------------------------------------------
Taková kratší, ale musela jsem sem něco dát, než se začne něco dít (^.^) :D
Omlouvám se za chyby, ale jsem strašně unavená xD
Doufám, že se aspoň trochu líbí ヾ(@^▽^@)ノ
Votes a komentíky potěší, potřebuji vědět jestli to mám psát dál :// (∩_∩)
