,,Počkej!" zakričel na mě a já se zastavím.
Otočím se tak, abych na něho viděla a sleduji jak ke mně běží a vlasy mu při tom divoce létají kolem hlavy.
Zastaví se těsně předemnou a snaží se chytit dech. Nechápavě na něho hledím, obočí nadzvednu v očekávaní co z něho vypadne.
Rukou se nervozně zatahá za jeden pramen dlouhých vlasů a pohled trochu zvedne od špiček svých bot, aby mi viděl do očí.
,,Promiň," hlesne nakonec, čím mě úlně zaskočí a já na něho zůstanu hledět s doširoka otevřenými nechápavýma očima.
,,Co?" řeknu překvapeně a dál se na něho koukám. Štve mě, že musím zaklánět hlavu, abych mu při své výšce viděla do tváře.
,,Promiň za to, jak jsem se choval," vysvětlí a rukou se opře o široké zábradlí na schodišti. ,,Já jenom..." nedořekne a vyhýbavě uhne pohledem od mých vytřeštěných oči.
Cítím, jak už znova rudnu a v duchu proklínám svou bledou kůži. Nevím, co mu mám na to říct a pák krát se zakokcu než se mi podaří ze sebe něco dostat.
,,Eh... To je v pořádku," jednou rukou začnu žmolit dolní lem trika a trochu zahambeně se přinutím od něho konečně odtrhnout oči a zadívám se na kamenný povrch schodiště pokrytý vrstvou prachu, na kterém oba stojíme.
Alex se tiše uchechtne a na chvíli, která mi připadá jako věčnost se mezi námi rozhostí ticho, při kterém oba v rozpacích přemýšlíme jak nadvázat rozhovor.
Už už se chystám omluvit, že musím jít domů a vymyslet si nějakou vážně přesvědčivou výmluvu, abych mohla co nejrychleji svobodně vyběhnout ven dveřmi a zdrhnout někam od toho tíživého ticha, když mě Alex předběhne.
,,Nechtěla by ses jít někam projít?" navrhne nesměle a tím vymaže můj proud myšlenek se strategii na útěk.
Zvednu hlavu, abych mu viděla do očí a přesvědčila se jestli to myslí vážně. Tváře mu trochu zrůžovějí a pohled mi oplatí. V té chvíli mi příjde neskutečně roztomilý.
Nakonec nejistě přikývnu a všimnu si jak se Alex uvolní a ramena mu trochu odlehčeně klesnou.
Trochu se pousměje a sejde těch pár schodů, co nás dělí. Společně projdeme až k vchodovým dveřím a Alex mi je pomůže otevřít. Do tváře se mi opře studený vítr a já vykročím na podmračenou ulici vydlažděnou obyčejnými šedými kočičími hlavami, které se v některých místech už pomaly rozpadají a odhalují tak vrstvu tmavého asfaltu ukratého pod nimi.
Otočím hlavu abych viděla na Alexe, který jde pár kroků za mnou a počkám až mě dožene, abych s ním srovnala krok.
Nic neříká, kráčí s pohledem upřetým pořád na špičky svých tenisek a nechá aby mu ostrý vítr cuchal tmavé vlasy. Ruce má zarežené hluboko v kapsách hrubé černé mikiny, kterou se snaží alespoň trochu chránit před větrem.
Trochu nervózně si odkašlu a porozhlédnu se po tiché ulici. Lidé se postupně už vytratili, všichni radostně kráčejí domů, kde je čeká teplá večeře a zasloužený oddych po dlouhém týdnu a ulice se pomaly vyprazdňují.
,,Kam vlastně jdeme?" zeptám se po chvilce, protože vůbec nevím kam směrujeme. Můj hlas zní tiše, spíš jen jako nesmělé pípnutí, až se začnu bát jestli ho vůbec slyšel.
Chvilku neodpovídá a pak na mě shlédne ze svojí výšky a upře na mě oči. Překvapí mě, když v nich na okamžik zahlédnu vřelý záblesk laskavosti, ale pak se odvrátí a zadívá se zpět na ponurou ulici před sebou, čím mi zabrání je blíž přezkoumat a přinutí mě přemýšlet, jestli se mi to zase jenom nezdálo.
,,Myslel jsem, že bychom mohli zajít do parku," pokrčí rameny a změří si mě pohledem.
Trochu se mi sevře žaludek, ale kývnu na souhlas. Jsem z něho nervózní. Připomene mi to chvíli, kdy jsem s ním seděla v lavici a nevěděla jsem, co mám dělat. Byl příliš blízko a já jsem netušila jak se mám chvovat nebo co mám říkat.
Po pár minutách tiché chůze, za které je slyšet jenom šuštění suchých listů pod našimi nohami a vrčení aut, které projíždějí po cestě, kolem které procházime, příjdeme k černé bráně vedoucí do místního parku. Má asi sedm stop na výšku, takže musím zaklánět hlavu abych viděla na její zašpicatěný vrch. Počasí se už stihlo podepsat na jejím tmavém nátěru a levná barva se místami už začala odlupovat a odkrývá narezivělý kovový povrch brány.
Bříškami prstů jemně zatlačím do hrbolatého povrchu brány a tá se se skřipotem otevře. Vejdeme na štěrkem vysypanou cestičku, která se nestejně klikatí parkem. Kde tu je lemovaná železnými lavičkami, které jsou natřené stejnou černou barvou jako vstupní brána.
Stromy rostoucí po celém parku se už stihly zahalit do odstínů vínově červené a žluté a já si v duchu pomyslím, jaká je to nádherná podívaná. Tmavě zelenou trávu už z větší části zakrývá pestré listí a část se válý už i na studených kovových lavičkách, jako jasný důkaz toho, že na nich už hodně dlouho nikdo neseděl, a tak neměl potřebu zhadzovat z jejich povrchu pomaly se zvětšující hromadu napadaného listí.
V létě sem chodili vždy hromady lidí, užívali si teplého počasí mezi korunami zelených stromů, seděli na sluncem vyhřátých lavičkách a užívali si teplé jasné louče, které zbarvovali jejich pokožku do karamelova.
Teď park zel prázdnotou. Nikdo neměl chuť procházet se v upršeném počasí po prázdném parku a nechat studený vítr, aby mu foukal do zamračeného obličeje, ztvrdlého šklebící se grimasou.
Rozhlížím se kolem a musím poboběhnout, abych dohnala Alexe, který už stihl dojít k prvním lavičkám a opatrně si sedl na kraj jedný z nich.
Nervózně se posadím vedle něj, rukama už znova žmolím okraj svojí mikiny a přemýšlím, co tady vlastně dělám. Mezi námi se rozhostí tíživé ticho a já čekám, co z něho nakonec vypadne, jestli tedy vůbec promluví. Nepřítomně hledí na svoje sepnuté ruce, kterými se opírá o stehna a nechá, aby mu vlasy zase zakryly tvář, tak jak to má ve zvyku.
Začínám uvažovat, jestli bych neměla radši odejít, ale cítím, že mi chce něco říct, a tak netrpělivě sedím, rukama se tahám za konečky vlasů a přitom hipnotizuji pohledem odpadkový koš, stojící kousek od naší lavičky.
Snažím se ho přinutit silou mysle, aby se zvednul a zaplaví mě očekáváný pocit zklamání, když se přesvědčím, že se mi zřejmě daru telekineze nedostalo.
,,Nevím proč se tak chovám," promluví najednou a tak mě vytrhne z mého zamyšlení. Obrátím na něho pozornost a poslušně poslouchám.
,,Téhdy, jak si se mě zastala před Jamesem... nevěděl jsem co mám dělat. Byl jsem naštvaný a pak, když jsem tě později viděl na chodbě jsem nenašel odvahu na to, abych tě oslovil," řekne a dál upírá oči na své ruce.
V hlavě se vrátím k okamžiku, když jsem vběhla mezi něho a Jamese a zabránila tak, aby schytal ránu.
,,Myslel jsem si, že po tom, jak jsem se k tobě zachoval se mnou už nebudeš chtít mít nic společného, a tak jsem se ti snažil vyhýbat," pokračoval a já mám pocit, že se mi v krku udělal obrovský knedlík.
,,To je dobrý," vyhrknu dřív než stačí říct něco dalšího a on na mě upře svoje jasné oči. ,,Nic se nestalo," dodám tiše, abych zastavila jeho promluvu, která mě nutí vrcet se myšlenkami zpátky, když jsem procházela po chodbách školy jako ztracená duše a jediné, co jsem si téhdy všímala byly jeho safírové oči, které se na mě upíraly z druhého konce chodby se stejným lítostivým pohledem jako teď.
Odmítavě zakroutí hlavou.
,,Chtěl jsem ti něco říct, ale nevěděl jsem co a jestli bys vůbec se mnou chtěla mluvit," dál se na mě dívá, pohledem nepříjemně přejíždí po mé tváři. ,,A tak jsem se k tobě radši snažil chovat, jakobys mě nezajímala a doufal jsem, že na to časem zapomeneš."
V hrudi mě zastudí a uvědomím si, že po celý čas zadržuji dech. Zhluboka nasaju vzduch do plic.
,,Já jsem si myslela, že tě nezajímám," řeknu a na tváři se mi mimoděk vytvoří poněkud kyselý ironický úškleb.
,,To byl záměr," odtuší a úškrn mi opětuje. ,,Zpackal jsem to," poví a já jsem ještě na chvíli omámená jeho přiznáním.
Zatřesu hlavou a podaří se mi nadzvednout koutky úst do jákési směšné podoby úsměvu.
,,Já taky," špitnu a k mému překvapení se na mě ulehčeně usměje. Užívám si pohled na jeho krásný úsměv, který mu rozzářil tvář a v jeho očich se rozhořely drobné jiskřičky.
Uvažuji jestli se mi to všechno jenom nezdá a já se za chvíli neprobudím ve své posteli a budu to považovat jenom za pomatený sen.
Na tvář mi dopadne studená kapka vody a za chvíli začne tiše mrholit, když se z černých mraků konečně spustí dlouhoočekáváný déšť. Sedíme tam, uprostřed parku na lavičce a sledujeme, jak kvapky vody kropí všechno kolem.
Začne znovu foukat vítr a přinutí nás, abychom si mikiny přitáhli blíž k tělu. Zachvěju se náhlou zimou.
Alex se na mě podívá a nakrčí obočí.
,,Nepůjdeš na chvíli k nám?" zeptá se najednou a já na něj překvpeně kouknu. ,,Máma nám udělá čaj," dodá s jemným křivým úsměvem.
Při představě na teplý čaj začnu mít pocit, že mi je ještě větší zima jako před chvílí. Pak ale pomyslím na to, jak bude máma zuřit když příjdu domů pozdě a zaváhám.
,,J-já..." začnu a chystám se říct, že spěchám domů, když se ještě víc rozprší a mně na čele začnou přistávat další studené kapky. ,,Tak dobře," přistoupím nakonec a v duchu zoufám nad tím s čím jsem to zase souhlasila.
--------------------------------------------
Tak další kapitolka na světě ヽ(*≧ω≦)ﾉ
Moc se omlouvám za pravopisné chyby, ale jsem příliš líná to po sobě kontrolovat xD :P
Dufám, že vás to ještě baví číst (*^▽^*)
Pokusím se přidat další už zítra ( ˘ ³˘)♥ xD
