Můj o jedno odpoledne kratší vysněný víkend, na který jsem se těšila celý týden, nakonec zkončil stejně tak rychle jako začal. Zdálo se mi, že netrval ani zlomek toho jednoho odpoledne, co jsem strávila s Alexem a Meg.
A i když se mi už jenom představa školy příčila - zejména v pondělí ráno, když mi zničeho nic v šest začal zvonit budík (co je vskutku nevhodná hodina budit spícího draka - teda mě), který jsem se od pátku neobtěžovala zvednout ze země, takže to dopadlo tak, že jsem ho asi patnáct minut hledala natáhnutá v pyžamu na zemi, v prachu pod postelí, přičemž pořád neoblomně vyzváněl - jsem se v skryté části mé černé duše, která by to odmítala přiznat, na Alexe těšila.
Jo. Těšila jsem se, že ho znova uvidím a budu se moct pohledem vpíjet do těch jeho neférově krásných očí.
Ale taky jsem se bála, jestli se nebude znova tvářit, že mě ani nezná. Koneckonců, byl to jenom jeden večer strávený u něj, takže nemá moc důvodů své chování měnit.
Možná taky proto jsem se mu vyhnula pohledem, když jsem ráno vcházela do přeplněné třídy.
Bála jsem se, že se bude tvářit stejně lhostejně, jako vždycky, ale nakonec se moje obavy ukázaly jako zbytečné.
Když nám naše učitelka pokynula, abychom se rozdělili do dvojic na skupinovou práci, co by znamenalo jako obvykle jedno z nejnepříjemnějších vyučování, protože by mě učitelka přiradila k někomu, koho vzájemná spolupráce těší asi tak, jako mě a odmítá se mě cojen dotknout, rozhlédnu se po třídě zaplněné debatou, když se studenti mezi sebou domlouvají na utvoření skupin a úzkostlivě přemýšlím ke kterému zbylému nešťastníkovi mě přiřadí tentokrát. Pohled mi spočine na Alexovi, který po mě blýská zářivým úsměvem a naznačí mi, abych si sedla k němu.
Páni, já mám vlastně kamarády, vzpomenu si a úsměv mu oplatím.
Zvednu se ze svojí židle a projdu přes třídu k jeho lavici. Mimoděk si vzpomenu, jak jsem naposledy váhala než jsem si k němu sedla. Tentokrát však hladce vklouznu na židli vedle něho a začnu se věnovat práci, kterou nám zadala učitelka. Nakonec mi spolupráce s ním příjde příjemná. Sleduji jeho šikovné ruce, které pevně svírají kuličkové pero a formují na papíře kudrlinkové linie písmen, skládajících se v slova a obdivuji jejich eleganci, ke které bych já i přes všechnu snahu svůj škrabopis nevytvarovala.
Vnímám teplo, které vyžaruje a snažím se přemoct nutkání ho obejmout. Na okamžik zvedne oči od popsaného papíru, aby se na mě mohl podívat a usměje se. Uvědomím si, že v jeho společnosti mi škola nepříjde ani zdaleka tak otrasná, jako normálně.
V té době jsem si ani nedokázala představit, jak se ten den může ještě zvrtnout.
---------------------------
Po skončení vyučováni, se odhodlám na tradičné plahočení směrem domů, přičemž si v duchu vynadám za to, že jsem se rozhodla jít zase jednou pěšky.
Ani si neuvědomím, že už kráčím po ulici vedle našeho baráku, dokud nenatáhnu ruku směrem ke klice dveří od domu. Už už se chystám ji stisknout, když se dveře zprudka rozrazí a z domu vyběhne rozzuřený Johan s tváři červenou vztekem. Malé prasečí očká má zapadlé hluboko do tváře a zdá se, že by z nich mohly šlehat hromy blesky. Polekaně uskočím a on mě bez zájmu odsotí stranou tak, že se mi sotva podaří udržet rovnováhu, abych nespadla do mokré tvávy před domem.
Nechápavě sleduji, jak si to širuje úzkým chodníkem pryč od domu, s nakrčenými ramenami, které tak vypadají dvakrát širší, jako jindy a snažím se pochopit příčinu jeho hněvu.
Nasupeně naskočí do svého černého fordu, který si nechal odstavený na příjezdové cestě před domem a z prudkým buchnutím za sebou práskne dveřmi.
Dívám se, jak auto pomaly vychází na cestu mezi domy a z pod kol mu při tom odlétávají drobné kamínky, které se mu odvážily připlést do cesty. Auto konečně vyjede na silnici a zmizí mi z dohledu za zákrutou na rohu ulice, jako divoký černý blesk.
Hodnou chvíli tam jen tak stojím, vyvedená z míry rychlým jeho rychlým odjezdem a koukám se směrem, kterým Jonan odjel, než jsem schopná vejít do domu.
Opatrně za sebou zavřu dveře a nenápadně kráčím po chlupatém koberci v předsíni, hledajíc příčinu Johanova náhlého odjezdu.
V kuchyni najdu sedět Courtney spolu s mámou, jako naposledy, s tím rozdílem, že máma si tentokrát podrážděně masíruje spánky a snaží se uklidnit tak svůj zrychlený dech.
Zničeho nic je mi jasné, že se znovu pohádali.
Courtney ke mě obrátí doširoka otevřené oči, ve kterých se ještě pořád zračí strach pravděpodobně právě z toho, že se stala svědkem Johanového nečekaného výlevu, který však rychle vystřídá pro ní typycký opovržlivý pohled, když mě zahlédne stát v prosklených dveřích do kuchyně. Otevírá ústa a chystá se mě poslat ke vším čertům, když ji máma zastaví zvednutou rukou. Pusa se jí zase naprázdno zaklapne a podrážděně si založí ruce na prsou, avšak neodváží se matce odporovat.
,,Nathaly, pojď si sednout," vyzve mě zničeho nic máma a já nasucho polknu. V jejím hlase uslyším autoritativní tón, který mi prozrazuje, že neočekává zápornou odpověď.
Neochotně projdu od dveří až ke stolu a odsunu jednu z nalakovaných dřevěných židlí. Nedokážu si vzpomenout, kdy jsem tady naposledy seděla, ale vím, že to nebylo při žádné příjemné příležitosti. Úzkostlivě se zavrtím na nepohodlné židli a čekám, kým mi máma sdělý, co má na srdci. Tá ovšem s ničím nespěchá a pomaly vstane od stolu, aby si ze skřínky nad kuchynskou linkou mohla vybrat jantárovou láhev whisky.
Těžce jí položí na dubovou desku stolu až nadskočím a sedne si naproti mě. Pohledem nesměle procházím po její zamračené tváři, částečně zakryté mastnými plavými vlasy, které se jí uvolnily z drdolu na temeni hlavy. Jestli byla po hádce naštvaná, tak to dobře skrývala, protože na svém chladném zevnějšku nedala nic znát. Uvědomím si kolik vrásek nepříjemně brázdí její bronzovou pokožku na obličeji, které prohlubují stíny vrhané na její tvář slabím světlem vycházejícím z okna naproti stolu. Vypadá staře a strhaně, možná až nemocně - s černými kruhami pod opuchlýma očima a rozházenými řídkými vlasy mi připomíná stařenu, i když jí táhne teprve na čtyřicet.
Nadechne se k proslovu a ruce s napuchlými klouby položí před sebe na červený ubrus na stole.
,,Budeme se stěhovat," řekne bez obalu, bez zbytečných okliček jde přímo k věci.
Trvá mi nějakou dobu než pochopím význam jejích slov. Mám pocit, že ke mně připlouvají z dálky a zasáhnou mě, jako tvrdá rána kladivem.
,,C-Cože?" vyplivnu a na tváři se mi mimovolně zjevý vyděšený výraz.
,,Slyšelas," okřikne mě matka, zubama vytrhne zátku z lahve s whisky a pořádně si logne zlatavé tekutiny.
Pomaly si začínám uvědomovat, co mi říká.
Budeme se stěhovat.
Ta věta se mi zařízne hluboko do kůže, kolečka v mozku mi začínají pracovat na plné obratky.
Nemůžeme se stěhovat! Ne teď! Ne, když jsem si konečně našla někoho, kdo semnou mluví a neodsuzuje mě!
Nemůžeme...
,,Ale...," namítnu a v hlase cítím vlastné zoufalství.
,,Žádné ale!" zahřmí žená naproti mně a divoce zamává rukou svírající láhev alkoholu. ,,Prostě se stěhuješ, jestli se ti to líbí nebo ne!" staví mě před hotovou věc a nepřijímá žádné námitky.
Jedním švihem ruky zastaví mé pokusy o protestování a umlčí mě.
,,Nechci nic slyšet. Doporučuji se ti s tím co nejdříve smířit a začít si balit," dopoví a ve mě se zrodí vztek.
Nafoukne mi hruď a cítím se, jakoby mi nějaký neviditelná ruka popřehazovala všechny vnitřní orgány tak, že jejich chaotické uspořádaní nedává žádný smysl. Zaupím, jako raněné zvíře, pocity, které v sobě silou držím se bijou, jak se snaží uniknout na povrch a zamezují mi jasné myšlení. Prudce vstanu, až se židle, na které jsem doteď seděla s hrmotem převrhne a dopadne na studenou kuchynskou podlahu. Dřív než si to stihnu rozmyslet vyběhnu z tmavé kuchyně a co nejrychleji si v předsíni nazuju boty. Jediné, na co dokážu myslet je, že potřebuji vzduch, abych dostal pod kontrolu svoje divoce válčící emoce a srovnala si myšlenky.
Jak utíkám potemnělou ulicí, na které se pomaly začínají rozsvěcovat pouliční lampy a ozařují tak cestu přede mnou, po tvářích mi stékají slané potoky slz.
----------------------------------
Předem se omlouvam za chyby a chaos v části, ale nějak mi blbne wattpad a nejde mi pořádně upravovat text ani přidat media ╥﹏╥ xD
Jestli se do zítřka zase umoudří, tak se vám pokusím přidat specialní halloweenskou kapitolku (*^▽^*)
