,,Ehm.." zamrmlu nervózně směrem k zhrbené postavě a snažím se upoutat jeho pozornost.
Podívá se na mě tím svým pronikavým pohledem, hledí mi s nadzdviženým obočím do mého zaraženého obličeje a já najednou nevím, co mám říct.
,,Eh... můžu si tu sednout?" podaří se mi vykoktat a cítím jak se mi nechtě zatřásl hlas přívalem adrenalínu, který mi do žil rozpumpovalo moje divoce bijíci srdce.
Alex nic neřekl, jenom obrátil pohled zpět na svoji lavici, až jsem si na chvíli myslela, že mě bude jednoduše ignorovat a já si budu muset skutečně ustlat na zemi. Nakonec však přece jen natáhl ruku a z volné židle zhodil na zem svůj batoh, aby mi uvolnit místo. Docela se mi ulevilo, opatrně si sednu na židli vedle něho a okamžitě automaticky zkřížím ruce na prsou a chytnu se za lokty, jakoby v obranném gestu si je tisknu k tělu.
Nelíbí se mi to. Ne, vůbec se mi to nelíbí.
Jsem při něm příliž blízko a cítím se strašně nepříjemně odhalená. Jedna věc je dívat se na něho nekde z dálky dvou lavic, a něco jiného je sedět vedle něho vzdálená pár cemtimetrů.
On se na mě však už ani nepodívá a začne si poctivě psát do sešitu učivo, které nám ten nevrlý chlap diktuje. Snažím se trochu uklidnit, na lavici si také vytáhnu svůj sešit a pokusím se ho napodobnit a napsat si aspoň něco z těch nezajímavých faktů o historii Spojených Států.
Neodolám, a pár krát se na něho zboku kouknu a 'nenápadně' ho sleduji, dokud mě náš 'milý' učitel nenapomene ať na něho pořád tak zamilovaně nekoukám a radši se věnuji výkladu, načež se celá třída rozesměje a moje tváře naberou barvu zralého rajčete, přičemž bych si přála být stokrát radši zakopaná dva metre pod zemou, v útulné dřevěné rakvě s měkkou vycpávkou, kde bych nejspíš posloužila jako chutná večeře rodince žížal, než abych byla tady.
Sedím stísněněně na nepohodlné židli a snažím se psát si poznámky v mě neobvyklé poloze natlačené co nejvíc na kraji lavice, co nejdál od něho a neodvážím se ani opřít rukou o desku, tak jak jsem zvyklá.
Po chvilce mě to jako vždycky přestane bavit a navyše se cítím tak nepříjemně, že mi slova toho našeho pitomého učitele připadají jenom jako nějaká nesrozumitelná žvátlanina, která se dá tak maximálně přirovnat k mluvě orangutanů a můj mozek se odmítá soustředit na to, co nám říká.
Všechno ve mně se bouří a mám pocit jakoby mi v končetinách běhali miniaturní pavouci. Kousnu se do rtu a otřesu se. Vidím jak Alex ke mně natočí hlavu a podívá se na mé nervozitou třesoucí se, věčně studené ruce.
Dřív než si stihnu uvědomit nějaký pohyb a cokoliv udělat, mi položí svoji dlaň na ruku. Překvapeně sebou škubnu, protože jsem to nečekala, ale i tak se mu kupodivu nevytrhnu. Vyděšeně sleduji jeho štíhlé dlouhé prsty s do obloučku dokonale zasřiženými narůžovělími nehty, spočívajících na mé tenké ruce. Vnímám dotek teplých bříšek jeho prstů na mé kůži a zachvěji se. Je to nečekaně příjemný a uklidňující pocit, kdyby mě však neděsilo to, že jsem vůbec nevěděla co mám od něho očekávat a taky vůbec nechápala, co vlastně dělá.
Chvíli tak sedím a pohledem se pořád bezeslova koukám na naše ruce a neodvažuji se ani nedechnout, dokud Alex zprudka nevydechne vzduch, který jakoby dlouho zadržoval v plicích a s trhnutím zase neodtáhne svou ruku z té mé a rychle si jí složí zpátky do klína.
Pomaly cítím jak moji pokožku opouští teplý zář jeho dlaně.
*Alex*
Odtrhnu svoji dlaň z její studené, třesoucí se ruky a v duchu si začnu nadávat, co jsem to zase proved. Nechápu, co to do mě vjelo, ale měl jsem potřebu dotknout se jejích bledých prstů, položených na desce lavice a nějak zastavit to jejich jemné nervozné chvění, které se tak usilovně snažila zakrýt. Teď se s vytřeštěnýma očima pořád kouká na místo, kde ještě před chvíli ležela moje ruka a pak otočí svůj nechápavý obličej na mě.
Vidím ji v očích nejistotu, překvapení a možná někde vzadu v jejich tmavých důhovkách i jiskřičku strachu a znovu se v duchu vyfackám. Teď si o mně bude myslet, že jsem blázen nebo něco takového.
Snažím se dělat jakoby nic, odvrátím pohled od její bílé tváře lemované hustými černými vlasy, které ji padají do hlubokých výrazných očí a dovolím aby mi clona mých vlasů zakryla tvář před jejím pohledem. Koutkem oka však spozoruji jak najednou zrudne, nerozhodně se na mě podívá, otočí tvář zpět k svému sešitu, do kterého si za celou hodinu skoro nic nezapsala a zahanbeně skloní hlavu. Koukám se na ni a snažím se držet se dál od její křehce vypadající, malé postavy. Uvědomím si, že se mě bojí. Záda se jí jemně chvějou a sedí v dost křečovité pozici, jakoby se nedokázala uvolnit. Odvrátim od ní pohled a znechucený sám sebou se zadívám na svůj vlastní sešit.
Nevnímaje výklad toho starého chraplouna pomaly odpočítavám minuty zbývající do konce hodiny.
---------------------------------------------
Dost krátká kapitolka, za co se omlouvám, ale už jsem unavená a nechce se mi :P (≧∇≦)/
Moc děkuju za krásné komentáře a votes, které mě vždy potěší a pak se přiblbě culím ještě zbytek dne xDDヽ(*≧ω≦)ﾉ
Zítra se pokusím přidat další část (^.^)
