Chvíli jsem tam stála jako solní sloup, nevěřícíma očima koukala na toho hubeného kluka s čenými vlasy, stojícího oproti robustné Jamesové postavě a nehnula jsem ani brvou. James se k němu přiblížil a rozmáchl se, aby mu zasadil ránu. Dřív než mi došlo co dělám se moje nohy daly do pohybu a já si razila cestu davem vřískajících a smějících se studentů směrem k tomu klukovi. Někdo do mě strčil a já vpadla do kruhu k nim, div že jsem neskončila na zemi. Moje tělo okamžitě zareágovalo a já skočia před toho kluka s rozpaženýma rukama, jako bych ho chtěla ochránit vlastním tělem. Na břicho mi téměř okamžitě dopadla těžká rána Jamesovou pěstí, která byla původně mířená tomu klukovi a vyrazila mi dech. Do očí mi prudkou bolestí vyhrkly slzy. Předklonila jsem se a rukama se držela za břicho. Cítila jsem jak se ten kluk za mnou prudce nadechl. James chvíli stál a koukal na mě jako na zjevení a pak se dal do smíchu.
,,Óóó... tak naše statečná emařka přišla zachránit dalšího blbího emaře," řekl s ironickým smíchem a zachvíli se smáli už všichni kolem.
Ani jsem nestihla vzhlédnout a na bok mi přistála další jeho rána, až se mi podlomila kolena a zvalila jsem se na zem.
,,Nech ji být," zavrčel najednou ten kluk a postavil se přede mě.
Koukala jsem skrz černé vlasy, které mi spadly do tváře, na jeho vysokou vyhublou postavu, které by jsem v mé plné výšce nesahala ani po bradu. Stál těsně přede mnou, záda jemně nahrbená a ruce zatínal v pěsti.
,,A hele, ono si to chce rozkazovat," zasmál se James a založil si ruce na prsou, ,,asi ho budeme muset naučit, kdo tady velí."
Dřív než to pořádně dořekl přistála mu na tváři pěst. Uskočil a rukami si svíral nos. Zaklel. Z nosu mu tekl tenký pramínek krve. Kluk se znovu rozmáchl a udeřil ho do břicha téměř tak, jako on mě před tím. James se skrčil, ale hned na to vystartoval a poslal ho k zemi hned vedle mě. Vyskočila jsem a chtěla se na Jamese vrhnut, ale to mu už na pomoc přiběhli ty jeho odporní kumpáni a chytli mě za ruce. Dostala jsem další ránu do břicha. Sesunula jsem se spátky na zem a skrčila se do klubíčka, hlavu jsem si chránila rukami. Do celého těla mě zasahovali tvrdé kopance a já se tam jen zbaběle krčila, abych se před nimi co nejvíc ochránila. Podle bolestných stenů jsem věděla, že ten kluk na tom není o nic lépe. Ani jsem si neuvědomila, že brečím.
,,Mrcho," James mi zasadil poslední kopanec do zad a pak se otočil.
Cítila jsem jak ze svými kumpány pomaly odcházejí. Stočila jsem se ještě víc do klubíčka a po tvářích mi pořád ještě stékaly slzy. Všechno mě bolelo ještě od včerejška a teď mi přibyly další pulzující rány. Ležela jsem na studeném betónu a ani jsem se radši nehla, aby se náhodou nevrátili. Kluk vedle mě se posadil. Skrz prsty, kterými jsem si ještě pořád svírala obličej jsem se na něho podívala. Seděl zády ke mně a rukama se držel za břicho. Otočil se a podíval se na mě. Do modrých očí mu spadly rozházené vlasy.
,,Proč si to udělala?" zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou. Nevěděla jsem proč jsem tam skočila mezi ně. Moje tělo vystartovalo dřív než si to hlava stihla rozmyslet. Vypadalo to, že mojí odpověď nečeká.
,,Na cos myslela?!" křikl naštvaně, až jsem sebou trhla.
V jeho očích byl vztek, ale nedíval se na mě. Koukal se na vzdalující se záda studentů, kteří se na to přišli podívat. V té chvíli jsem se ho bála. Nechápala jsem to. Rázně se postavil, zdrapil svůj batoh, který ležel prázdný na zemi a začal do něho sbírat rozházené věci. Přehodil si ho přes rameno a odcházel.
,,Počkej! Kam jdeš?" křikla jsem na něho a konečně se taky posadila.
Neodpověděl mi. Koukala jsem se na jeho vzdalující se černé tričko stejně, jako ráno ve škole a znovu jsem začala brečet. Ani nevím proč. Nechal mě tady...
Vyskočila jsem a rozběhla se přes školní areál. Věděla jsem kam jdu. Do parku, za husté stromy, kde bylo malé jezírko s dřevěným mólem, kam nikdo nikdy nechodil. Sedla jsem si na něj, prsty hladila staré dřevo a dívala se jak do černé vody pode mnou padají slzy, které mi stékly z tváří. V hrudi jsem zase cítila tu neskutečnu bolest, která mi rvala nitřnosti a drásala mi srdce. Už zase tu byla. Mám pocit, že se mi srdce roztříštilo na malinkaté kousičky, které se mi teď zařezávájí hluboko do masa při každém nádychu.
Teď je ta chvíle. Je to k nevydržení. Všechno to, co za poslední dny stalo na mě dolehne s neuvěřitelnou silou. Ruce se mi třesou když opět svírají ten známí kousek železa. V hlavě mi pořád běhá máma, jak na mě křičí, Johan jak mnou tříská o zeď, sestra, která se mi vysmívá, Jamesův škodolibí úškrn a nakonec naštvaný výraz v očích toho kluka a vztek v jeho hlase. Z toho všeho se mi sevře srdce a mám pocit, že se mi hruď každou chvílí rozetí na kousky. Všechno se to neustáe vrací, všechno to bolí. Ani nevnímám, jak na chladnou vodu společně s mými slzami dopadnou tmavě rudé kapky. Mám pocit, že spolu s nima ze mě odtéká všechno, co mě ještě přěd chvílí drtilo. V hrudi najednou cítím jen prázdnotu. Je to taková úleva, že téměř hlasitě vydechnu. Hluboko v srdci to pořád cítím, pořád mě to tam pichá, ale ta bolest je už zanedbatelná.
Zlobím se na sebe. Zase jsem to udělala, i když jsem si slíbila, že s tím skončím. Slíbila jsem to. Cítím se provinile, tak jako vždy. Sklamala jsem tátu a dokonce i Andyho. I když on ani netuší, že někdo jako já existuje. Je to zvláštní pocit, že někdo, kdo vás už tolikrát zachránil o vás ani nikdy neslyšel. Říkal, že tady bude se mnou, ale nebyl. Slíbila jsem mu to... Jsem neschopná. Hloupá. Taková hovadina. A přece mě to tolik bolí. Všechno...
Hledím na své bílé předloktí, po kterém se teď vynou rudé stužky krve, ostře kontrastující s tou bělobou mé kúže. Zase jsem selhala...
-----------------------------------------------------------
Tak dneska je to trošičku kratší :D moc bych chtěla poděkovat těm, co to čtou a taky za krásné komentáře u minulé kapitoly :333 hrozně mě to potěšilo(^.^)
Pište jak se vám to zatím líbí a co si o tom myslíte, nebo co bych na tom měla změnit^^
Btw zase se moc omlouvám za pravopis :'D
