Když za sebou konečně zavřu dveře do pokoje, cítím se vyčerpanější než kdy jindy. Svezu se podél dveří až k zemi a kolena si přitáhnu k bradě. Zakoukám se šikmo k protější stěně, bez toho abych vůbec vnímala na co se dívám. Moje hlava odmítá normálně přemýšlet a myšlenky mi lítají myslí jako roj rozzuřených včel.
Zády se odstrčím ode dveří a zamknu se v koupelně. Pohledem se vyhýbám mému odrazu v zrcadle, protože bych další pohled na tu nicku dnes už nesnesla. Zhodím ze sebe oblečení a zmuchlané ho nechám ležet na zemi. Vejdu do sprchového koutu a po těle si nechám stékat teplou vodu. Zakloním hlavu a užívám si ten pocit, když mi kapičky vody tečou po tváři. Rukama si přehrábnu mokré vlasy, které se rozdělily do jednotlivých pramenú, vodou ještě Tmavší barvy než normálně. Sednu si do rohu sprchového koutu a nechám na sebe z vrchu téct horkou vodu.
Z ničeho nic mě znovu pichne u srdce a v hrudi cítím nepříjemný tlak, jako by mi jí někdo chtěl rozdrtit zevnitř.
Co se stalo?
Obličej si schovám do dlaní, když mi po tvářích steče pár neposlušných slz.
Co mám dělat?
Rukama se chytím za lokty a pohled upřu na své nohy, pokryté nespočetnými jizvami a přejde mnou vlna odporu. Odvrátím pohled pryč, jenom abych se na to nemusela dívat. Hnusím se sama sobě.
Ta holka byla krásná... Kdybych se vedle ní postavila já, tak bych vypadala asi jako malý, vyhublý skřet.
Mám chuť oškubat si vlasy, rozškrábat si obličej a zmrzačit si celé tělo protože ho nenávidím.
Nenávidím sebe.
Nechci se na sebe dívat, nechci takhle žít.
Proč jsem taková?
Ty jizvy se dají tak maximálně považovat za maličkou chybičku krásy, protože těch je na mně tolik, že jizvy jsou téměř zanedbatelné.
Vím, že by se člověk měl brát podle toho jaký je, ne podle toho jak vypadá, ale já se prostě nedokážu na sebe ani jen podívat.
'Ale pořád si to ty', říká mi mé svědomí,' a zřejmě ti nezbývá než se s tím smířit'.
'Jo', odpovím mu, 'ale ne hned'.
------------
Nevím jak dlouho jsem tam seděla. Nechala jsem na sebe stékat vodu, aby odplavila veškeré myšlenky a já zůstala prázdná jako nenaplněná nádoba, jako hliněný džbán, který se může každou chvíli při neočekávaném okamžiku rozbít.
Možná bych tam, v tom rohu, i zaspala, ale v tom mi zabránila studená voda, která zničeho nic vystřídala teplou a způsobila, že jsem se začala třást po celém těle.
Vypnu vodu a vyskočím na koberec před sprchový kout. Shrábnu ručník a konečně se přinutím podívat do zrcadla.
Jednou někdo řekl, že zrcadlo je jeho nejlepší přítel, protože když brečí, tak se mu nikdy nesměje.
To je sice pravda, ale pro mě je zrcadlo zároveň i můj největší nepřítel.
Navléknu se do volného trička a tepláků a natáhnu se na postel. Mám hlad, ale namám náladu chodit dolů do kuchyně. Nemám náladu ani nic dělat, a tak si jenom lehnu na bok, a po chvilce zírání do zdi zaspím.
Tu noc se mi nespí dobře. Pořád sebou házím a nemůžu najít správnou polohu na spaní. Snažím se utéct černým přízrakům, vycházejících ze zdí, které se ke mně scházejí ze všech stran a natahují ke mně svoje kostnaté spráchnivělé prsty, kterými mi drápou kůži.
Když se konečně nasledující ráno probudím mám pocit, že jsem unavěnější než když jsem si lehla spát.
Přinutím se vstát znovu na nohy, jako každé ráno, každý den a zopakovat znovu tu samou každodení rutinu. Obléct se, trochu zkulturnit, přežít návštěvu v kuchyni když si jdu pro svačinu a odpochodovat do školy.
Už nemůžu. Jsem unavená z toho jak musím každý den vstát a zopakovat to samé a pak si znovu lehnout spát, jenom aby to na další den mohlo začít znovu.
Nechci to dělat. Nechci jenom přežívat. Ale mám na výběr?
Takže tenhle den bude stejný jako všechny ostatní. Když příjdu do školy, nic se nezměnilo. Sedím na stejným místě a dívám se na třídu z úhlu, na který jsem už zvyklá. Výklad naší blonďaté, kudrnaté angličtinářky je stejně nezajímavý jako vždycky a momentálně se mi nechce ani jen si čmárat do toho pitomýho sešitu, který měl být předtím zřejmě určený k poznámkám, ale teď je celý začmáraný mojimi kresbami a až na jeden nevelký odstavec jsem do něho pořádně nepsala.
Alex se na mě několikrát podívá, ale já se o něj snažím ani nezavadit pohledem, i kdybych chtěla. Fakt moc, ale přinutím se soustředit alespoň na vlastní válku názorů v mé hlavě, kterou prohrávám sama proti sobě.
Trvá mi dlouho než příjdu jenom na to, co je dneska za den.
Pátek? Ne, takové štěstí mít nebudu. Tuším, že včera byla středa, takže odhadnu, že je asi čtvrtek.
Argh... Osm hodin bez oběda jenom s jedním jablkem a čokoládovou tyčinkou. Co jsem komu udělala?
Doufám, že můj, sice už na podobné příjmi potravy zvyklí žaludek, nebudou při poslední hodině slyšet ještě do vedlejší třídy.
Nakonec se ovšem moje obavy o kručíci žaludek rozplynou, protože už při čtvrté hodině ho mám tak sevřený nervozitou, že bych do něho stejně nic nedostala.
Na hodinu dějepisu se máme jako vždy stěhovat do malé, zeměpisné učebny, kvůli mapám, kterýma jsou tam ověšené všechny zdi.
Problém je, že do malé učebny se nevejde tolik lavic, proto tam mají o dvě míň a úplně vzadu je teda jenom jedna volná lavice, skrytá těsně za oknem. Doteď mi to nedělalo problém, ale když teď vejdu do třídy, tak už tam sedí Alex.
Sakra.
Zůstanu v rozpacích a nevím co mám dělat. Stojím tam vzadu při posledních lavicích a pohledem zbytečně hledám další volné místo dokud nezazvoní a do třídy nevejde učitel. Je to asi padesátník, po nose mu klouzají hranatě brýle a hnědé vlasy má prokvetlé šedinami. Světle šedýma očima barvy špinavého sněhu proskenuje třídu až se zastavý na mně. Mám pocit, že se mi jeho pohled zabodává do masa jako úlomky ledu.
,,Nějaký problém slečno?" zeptá se s povytaženým řednoucím obočím.
Zakroutím hlavou a rozhlédnu se po třídě. Vypadá to, že nebudu mít jinou možnost než si zkusit sednout na jediný volný místo nebo si rovnou rozložit učení tady na zemi. Uznám, že ta první možnost bude asi normálnější, i když nevím jestli o moc příjemnější. Pomaly si stoupnu k jeho lavici a po dlouhém čase se na něho konečně podívám. Černé vlasy mu pořád padají do očí, pronikavé modré barvy, kterýma teď soustředěně zkoumá povrch lavice, jenom aby se na mě nemusel podívat.
-----------------------------------------------------------
Omlouvám se, že tak pozdě, ale jsme na víkend u příbuzných na slovensku a přes týden jsem to nestihla ヽ(*≧ω≦)ﾉ
Nevím kdy přidám další, protože zítra se vracíme domů a nevím jestli to stihnu, tak s větším štěstím přes týden něco napíšu xD (#^.^#)
Baví vás to vůbec? o.O xDD^^
Btw omlouvám se za chyby (^.^)
