Rukou si podepřu hlavu a lituji toho, že jsem si doma zapomněla sluchátka. Tak nudnou hodinu jsme neměli už dlouho a to beru v úvahu hodinu občanky minulý týden, kde jsme probírali naše povinnosti vůči okolí.
Naše učitelka je postarší malá paní, která je dokonce nižší jako já a to je už co říct.
Je navlečená v úzkém růžovém kostímku, který ji obtahuje ne zrovna už nejštíhlejší postavu a zdá se, že knofliky na saku jí drží už jenom silou vůle na pár zbylých nitkách.
Nechtěla bych sedět v přední lavici, když jí náhodou prasknou.
Krátké červené vlasy má sepnuté růžovou čelenkou, která ji ladí s kostímkem, ale působí docela dětským dojmem, co s kombinací jejího vražedného pohledu, kterým právě propaluje kluka stojícího před tabulí, po jeho nevydařeném pokusu o vtipný začátek hodiny, docela zvláštně.
Mám co dělat abych neusla na lavici. A to jsem šla včera spát vyjímečně brzy.
Hm... Závidím medvědům v hibernaci.
Hlavu si položím na desku lavice a otočím ji tak, abych viděla na Alexe. Od včerejší příhody se zase tváří, že neexistuji a za celý den na mně ani nezavadil pohledem.
Jsem zmatená.
Mám chuť ho někde zakopat a přinutit mě na něho přestat myslet. Mám chuť za ním přijít a zeptat se ho, co to mělo sakra znamenat, ale po včerejšku bych ho nedokázala ani oslovit. To bych vlastně nedokázala ani kdyby se včera nic nestalo.
Vypadá to, že je duchem nepřítomný. Naší učitelku ani ostatní kolem si nevšímá jenom pořád hledí ven oknem a je ztracený někde hluboko ve vlastním světě.
Zatoužím po tom, abych viděla co se mu honí hlavou.
Domů příjdu docela pozdě, protože mi utekl autobus, takže jsem musela jít zase pěšky.
Dopotácím se do pokoje a jediné po čem toužím je zvalit se na postel a aspoň na chvíli stratit vědomí. Nechat všechny myšlenky za sebou, ztratit se někde v tom tichém temnu za víčkami mých očí a upadnout do bezsenného spánku.
Hodím se na postel hlavou napřed a prudký náraz mi vyrazí vzduch z plic. Nějak to neřeším a už si hledám vhodnou pozici pro spánek. Lehnu si na břicho s hlavou natočenou ke zdi a začnu pamaly oddechovat. Zatočím se do měkké chlupaté deky a spokojeně zabručím.
V momentě když už už zaspávám se mi z nočního stolku ozve nepříjemné cinknutí, když mi na ntb příjde nějaké upozornění.
Zničeně zarvčím do polštáře a přemýšlím, jestli se mám podívat, co se děje nebo se na to vykašlat.
Nechce se mi.
Chci spát.
Zvědavost je ale nakonec silnější a přinutí mě natáhnout ruku směrem k nočnímu stolku a nahmatat roh noťasu. Bohužel však místo něho chytím budík a hřbetem ruky ho nechtě shodím na zem. Zavrčím a přinutím se otočit na druhou stranu. Otevřu notebook a s očekávaním zkoumám, co se děje.
Moje plány na dlouhý, poklidný víkend strávený v teplé posteli jenom ve společnosti anime a písniček, který měl začínat přesně před pěti minutami, se ale definitivně rozplynou, když si zkontroluji mail a zjistím, že jsem už před týdnem měla vrátit knížky do knihovny, takže mi budou učtovat pokutu.
Sakra.
Silou zaklapnu noťas a hlavu zabořím zpátky do polštáře. Začnu vydávat prazvláštní zoufalé zvuky připomínající něco mezi jeleny v ruji a psi, falešně vyjící na měsíc.
Nakonec se však přece jenom vzdám myšlenky na spánek a přinutím se vstát z rozházené postele. Jakmile se postavím a chci udělat krok směrem ke koupelně, abych alespoň trochu dostala svoje divoce stojící vlasy pod kontrolu, nohy se mi zamotají do deky, kterou ještě pořád táhnu za sebou z postele a se zaduněním dopadnu na zem. Tlumeně zafuním a v duchu si nadávám do všech inteligentů. Zvednu se na rukách a vymotám si nohy ze záhybů deky, abych se mohla svobodně pohybovat.
V nasledující čtvrt hodině divoce pobíhám po svém pokoji a snažím se v tom bordelu najít všechny knížky, které jsem si minulý měsíc půjčila. Nevýhoda toho, že si z knihovny vždy půjčím hromadu knih, která se však pak z ještě celkem úhledné kopičky, kterou si první den přinesu, nějak samovolně rozmístní po celém pokoji a ztratí se v chosu, který tady vládne.
Taky bych si tu mohla někdy uklidit.
Nakonec vypátrám skoro všechny knihy, které jsem si vypůjčila a unaveně si sednu na koberec, kde se snažím přijít na to, kam jsem dala ty ostatní, co mi ještě chybí.
Napadne mě, že jsem je pravděpodobně nechala někde dole v kuchyni a máma je při uklízení strčila do pokoje Cortney, jak to dělá vždy když si něco někde nechám.
Z povzdechem se znovu vyhrabu na nohy a výjdu z pokoje. Po tenkém fialovém koberci položeném v úzké chodbě na podlaží přeběhnu k bílím dveřím od Courtneyina pokoje. Chvíli poslouchám jestli neuslyším hlasy vycházející zevnitř, a když se nic neozývá nahlédnu tam. V pokoji nikdo není a mě se zmocní nepříjemný pocit. Nechci, aby mě přichytila když se jí tam budu hrabat.
Znovu zavřu dveře a potichu seběhnu dolů po schodech. Strčím hlavu do dveří od obýváku a podívám se dovnitř.
Courtney leží rozvalená na gauči, zlatistou kůži, na které ještě zůstaly zbytky letního opálení si natírá bílím krémem s výraznou květinovou vůní a v telce sleduje nějakou tu telenovelu typu: José miluje Esmeraldu, ale Esmeralda už je zasnoubená s někým jiným. Dilema.
Zakroutím nad tím hlavou a ulehčeně vyběhnu zase nazpět na podlaží a tentokrát vejdu rovnou do jejího pokoje.
Je to prostorná, světlá místnost s velkými francouzkými oknami a dlohou posuvnou skříní, která se táhne podél celé jedné stěny. Uprostřed má velkou manželskou postel s růžovým květinovým povlečením a celá místnost je vybavená vkusním bílím nábytkem. Musím uznat, že oproti mě tu má celkem pořádek. Přejdu k psacímu stolu a z desky shrábnu to, co jsem hledala. Dvě knížky úhladně položené na kraji stolu, o kterých Courtney ani neví, že je má v pokoji.
Už se otáčím k odchodu, když si všimnu fotky položené v rámečku na stole. Je tam táta s mámou a Courtney.
Ona je tam ještě jenom malé culící se batole s obrovskýma očima, sedíci mámě v klíně a žužlající si palec na pravé ruce. Všichni se tam usmívají, ale jediné, co mě zajímá je táta.
Do čela mu padají tmavé vlasy, stejné barvy jako mám já a na tváři má jeden z těch laskavých úsměvů, kterým mě vždy dokázal ubezpečit, že je všechno v pořádku, a kterým mě obdařil vždy když jsem v noci nemohla spát kvůli nočním můrám, co se mi zdály.
Téhdy za mnou vždy přišel, sednul si ke mně na postel a já ho chytila za ruku, která mi v té době přišla dvákrát tak velká jako moje, pokrytá mozoly mi připomínala ruku obra. Vždy při mně seděl až dokud jsem znovu neusnula, abych si byla jistá, že se příšery, kterých jsem se tak bála, znovu neukážou jen co zavře dveře.
Teď tady není nikdo kdo by za mnou chodil, když mě v noci sužují zlé sny. Nikdo kdo by mě ubezpečil, že nemám bubáka schovaného někde pod postelí nebo ve skříni.
Tak strašně mi chybí...
