Invicta

Úvod

Lidé čtou různé fantasy knížky o čarodějnických školách. Všechny tyhle knihy jsou smyšlené a zakrývají tím tu doopravdovou čarodějnou školu.

Tato škola je umístěna ve velkém mrakodrapu uprostřed města New york. A ten mrakdorap je uvnitř pomocí magie ještě větší. V té budově je základní, střední a vysoká škola. Kromě obyčejných přdmětů jako dějepis, matika, fyzika,....

Si čaroděj vybere svůj obor. Jsou tu tři obory: magie, sport a inteligenční. A podle oborů se potom řídí jejich další předměty.

Každý z rodiny čarodějů, už předškolním věku ví, jaký obor si zvolí.

Jmenuji se Dee. Je mi pět let a mám zvolený obor. Nevím, jak to mám říct rodičům. Náš rod si po staletí zvolil vždy obor magie a sportu.

Nevím, jak jim řeknu, že jsem vyjímka, že si chci vybrat inteligenční obor.

Vždycka jsem se v této rodině cítila jako odpadlík, ale teď, když jim to řeknu, tak jim budu. Někdy si říkám, že nejsem jejich decrou, ale vím, že jsem, sice nejsem po nich vlastnostmi, ale mám po nich kouřově šedé oči a hnědé vlasy jako můj bratr a sestra, ale na rozdíl od nich mám na očích ještě brýle. Jen s malými dioptriemi.

Nevěděla jsem, jak to mám říct a kdy do té doby, co ke mně přišla učitelka ve školce a zepatala se: "Nudíš se tu Dee?"

"Ano."

"Chtěla by si jít od příštího školního roku rovnou do první třídy?"

"Zbývá mi ještě poslední rok tady."

"Můžeš ho přeskočit se souhlasem rodičů."

"Zeptám se jich."

"Máš na to celé letní prázdniny, broučku." Řekla a objala mě, pokračovala: "Pokud je přemluvíš......Budeš mi chybět Dee. Ty tvoje inteligentní poznámky k různým věcem, které tady děláme."

"Ty mi taky budeš chybět Lawrence."

Objala jsem jí a věděla jsem, že na to abych jim to řekla, mám dva měsíce.

Rozhodla jsem se, že si nejdříve promluvím s bratrem Oliverem a sestrou Macy.

Oliver chodí do osmého ročníku základní školy a Macy do maturitního ročníku střední školy.

Oba jsou jedni z nelepších studentů v oboru magie a sportu. Rodiče jsou na ně pyšní, ale na mě asi nebudou, když zjistí, že nejdu po jejich stopách.

Vstoupila jsem do obýváku, kde se Macy s Oliverem dívali na televizi. Vdycky jsem jim záviděla. Svět jim padal k nohám, nejen kvůli vzhledu a schopnostem v oborech, ale taky kvůli jejich inteligenci a dobrosrdečnosti.

Přišla jsem k nim dvoum, sedla jsem si vedle nich.

"Ahoj Dee." Řekla Macy a zatahala mě za culík.

Usmála jsem se, ale potom jsem zvážněla, řekla jsem: "Potřebuju si s váma promluvit." Vzala jsem Oliverovi ovladač, vypnula jsem televizi. Tím jsem plně upoutala jejich pozornost.

Řekla jsem: "Mám jeden problém. Jde o moji budoucnost."

"O co jde?" Zeptal se Oliver a napřímil se na pohovce.

"Nemůžu si vybrat obor magie a sportu. Ve sportu nevynikám. A jediné kouzlo, které svedu je automatické obracení stránek v knize. Ani na jedno nemám talent, jsem dobrá nebo si to aspoň myslím v tom posledním oboru."

"Dee...Jak si tím můžeš být jistá?" Řekla poplašeně Macy.

"Moje učitelka ve školce mi řekla, že po letních prázdninách nemusím jít do posledního ročníku školky, ale do prvního ročníku základky. Mluvila jsem o tom ještě s ředitelkou školky, řekla, že poslední ročník nepotřebuju, e bych se v něm nudila. Už umím předčasně číst, psát a trochu i počítat. Poslední rok by mi moc nedal. Věděla jsem, že ten poslední ze tří oborů je pro mě jako stvořený, ale také jsem věděla, že pokud so ho zvolím, že budu ještě větší odpadlík v naší rodině než doposud."

"Nejseš odpadlík."

"Ale jsem. Nemůžu s tím nic udělat. Musím si vybrat poslední obor. Jak jsem říkala, magie ani sport mi nejdou, nemám na ně talent, a proto jsem nejdřív mluvila s vámi. Mohli by jste mi pomoct říct to rodičům."

"Můžeme jim to říct Oliverem teď." Řekla, protože jsme uslyšeli kroky našich rodičů, kteří se vraceli z práce. Pracují v jedné čarodějnické agentuře, která ochraňuje informace o čarodějnicích, aby se nedostali na lidskou veřejnost.

"Ja nevím." Řekla jsem potichu.

"Řeknem jim to s Oliverem teď. Budou mít víc času na to, aby jim to prošlo hlavou. A pustili do první třídy."

"Děkuju." A věnovala jsem jim svůj úsměv.

"Radši bys měla, ale počkat ve vedlejší místnosti."

"Rozumím." Řekla jsem a vytratila se do vedlejší místnosti, což byla kuchyň.

Slyšela jsem, jak rodiče vcházeli do místnosti.

Oliver jim řekl: "Ahoj."

"Ahoj." Slyšela jsem, jak odpověděla máma.

"Potřebujeme s vámi něco důležitého probrat." Řekla Macy.

Potom jsem už nic neslyšela. Slyšela jsem to, když máma s tátou začali křičet.

"Tohle téma si zvolit nemůže. U nás jsou jiné obory. A ona na ně má talent!"

"Ale mami, řekla, že se tak rozhodla. Neměli byste na ni být pyšný. Mohla by jít o rok dřív do školy. Není to úspěch?!" Vykřikl Oliver. Nikdy jsem ho neslyšela tak křičet. Můj bratr je klidné povahy. Ale dnešek se stal vyjímkou: "Nemůžete jí zničit život tím, že jí pošlete na obory, které ji nebaví, které nejsou jejím osudem. Nemůžete ji tak trápit!"

"Oliver má pravdu tati a mami. Tohle jí nemůžete udělat!"

"Ne, nemůžeme dovolit, aby...."

"Co? Aby si šla cestou za oborem, který ji baví. Nemusí jít po vašich stopách!"

"Olivere, dost! Rozhodla jsem, že veče nepůjdeš na tu párty, kterou jsem ti povolila."

"To je mi jedno! Jde mi o dobro mé mladší sestry. Večírky jsou mi teď úplně ukradené!"

Skoro celé prázdniny byly plné křiku, ale týden před začátkem školního roku se na mé posteli objevily školní potřeby. Rodiče mi to povolili. Byla jsem šTastná až do té doby, když jsme přišli před třídy ve kšole, kde byl první ročník základky, nadšení usmívající se loučili se svými syny a dcerami, které odcházeli tso tříd na svůj první den, ale moji rodiče nadšení nebyli, můj táta byl duchem nepřítomný, když jsem vcházela do třídy a říkala jim ahoj a máma kývala hlavou v nesouhlasu nademnou.

Uvědomit si, že si úplně zapovězená rodiči, o kterých sis myslela, že tě mají rádi, se stane jedním z nejhorších dnů celého tvého života.