Invicta

Nový život

Probudila jsem se na posteli a prudce sebou škubla.

„Každý po přeměně omdlel." Slyšela jsem Kaylee. Otočila jsem se tím směrem. Seděla tam na židli na ptori posteli.

„Jak dlouho už si...."

„Asi tak hodinu."

Podívala jsem se kolem sebe. Byl hezký pokoj bez oken. Byl sladěný do mé oblíbené barvy, červené. Jak mohl vědět, že je to moje oblíbená barva, když to vůbec nedávám nějak najevo, že je. Ale potom jsem na to přestala myslet.

Protože se odněkud z vrchu ozval ten příšerný hlas Rogerse: „Snídaně." Všimla jsem si, že ten hlas jde z malého nepatrného reproduktoru.

Šla jsem chodbou a zjistila jsem, že nás všech dvanáct tu má pokoj. A že to je takový velký byt akorát bez oken, asi jsme někde uprostřed té šílené Rogersovi budovy.

Vstoupily jsme s Kaylee oblečené do oblečení, které bylo ve skříni v našich pokojích, na stole byly položené talíře a okolo nich byly vajíčka, různé džemy, máslo, ovoce, zelenina, džus, mléko, čaj, chleba a rohlíky.

Všichni, kteří u toho stolu seděli, na nás zírali. Plná nervozity jsem se usadila na židli. Vzala si krajíc chleba, dala si na něj máslo a mameládu. Nalila si čaj. Přemýšlela jsem a došlo mi, že je to moje první jídlo, co jsem Invicta (kousek duše se nepočítá).

Bylo to dobré, ale takové jiné, už to nebyl zdroj mé energie, spíš to bylo takové zpřetření, které by jsi ani nepotřeboval.

Zase se ozval hlas z reproduktoru: „Když už jsme všichni, můžeme začít s tréninkem. Spíš začnete sami. Vzhledem k tomu, že jsem zástupce ředitelky, která teď není ve škole přítomna, zastupuju ji takže mám dost práce. Budou vás hlídat moje výkonné stroje. Hezké poledne."

Rozevřely se dveře. Jediné dveře, o kterých jsme zatím věděly, že vedou z tohohle divného bytu. Vstoupili jsme do nich a jeli jsme po nějaké neznámé dráze. Jeli jsme různými zatáčkami a já se ty zatáčky snažila zakreslit do mapy. Osatní na mě zírali, ale mě to bylo jedno, pokud je někdo z nich na straně toho bastarda tak ať, ale každopádně si tu mapu budu pevně střežit. Proto si mapu dávám do kapsy u kahlot,abych jí měla stále u sebe, ale než to udělám zapisuju si tam číslo osmnáct jako číslo patra místa, kde budeme trénovat. Byla jsem asi jediná, která si toho čísla všimla, rychle se mihlo a při mihnutí jsem zjistila, že tenhle barák má dvacet pater, až pojedeme zpátky musím zjistit, v jakém patře je ten divný byt, ve kterém žijeme.

Vystoupili jsme na divné prostranství. Bylo to něco jako tělocvična spojena s arenou, venkovním sportovním hřištěm a všude kolem toho rostla posekaná tráva.

Začali na nás mluvit ty elektronická zařízení, na každého jedno. To moje mi říkalo, abych šla na místo, které mi zadá, řekla: „A co když to neudělám?"

On řekl: „Mám tohle." A ukázal mi pomocí robotické ruky ampulku.

„Roztavený bronz."

„Dost na to, aby tě váně poranil."

„Dobrá. Už tomu rozumím." A přišla jsem an místo, které mi zadal.

Potom jsem slyšela cvaknutí a kolem sebe jsme zahlédla drobná čidla, z kterých začal šířit oheň, byla jsem obklopená ohněm. Byla jsem přímo uprostřed kruhu.

„Teď se z toho kruhu dostaň pomocí vody." Řeklo elektronické zařízení.

„Ale jak."

„Pomocí magie."