Invicta

Nová škola

Dee:

Možná jsem na Bryce byla až moc tvrdá, ale to co mi provedl. Na to nemůžu jentak zapomenout. Uvrhnout na mě to kouzlo. Manipulovat se mnou. Na to jentak nezapomenu.

Jdu ke své nové škole na svůj první den a v kabelce mi zvoní mobil.

„Ahoj Dee."

„Ahoj Macy."

„Já Oliver jsme ti chtěli popřát dobrý první den na vejšce, že jo Olivere."

„Jasně. Přejeme ti hodně štěstí." Zaslechla jsem Oliverův hlas v telefonu.

„Děkuju. Snad to zvládnu. Jsem trochu nervózní."

„Nemáš proč. Ty jim natrhneš ty jejich prdele." Řekl se smíchem Oliver.

„Jasně. Jasně." Řekla jsem a taky se začala smát.

„Tak se mějte, zavolám vám později. Ahoj." Pravila jsem a položila hovor.

Dívala jsem se kolem sebe a pak jsem si všimla někoho známého. Byl to ten kluk, který ke mně přinesl tu pizzu a ptal se mě tak přiblble na rande. Lekla jsem si, že budu chodit do stejné školy jako on. Oddychla jsem si, když jsem ho viděla vstoupit do jiné vejšky.

Lidi na mě zírali, bylo to dost logické. Není normální, aby studentkou vysoké byla holka, které je čerstvě šestnáct.

„Nemáš bejt ještě na střední? Řekla jedna holka a začala se smát.

Ignorovala jsem jí a jen si v duchu říkala, že jí ukážu, že jsem víc než si myslí.

Měla jsem příležitost hned první hodinu. Učitel nám dal otázku z latinských názvosloví a myslel si, že na ní nikdo neodpoví. Ale já na ní odpověděla a ještě k tomu správně. Všichni na mě vyjeveně zírali. Já se jen stydlivě usmála.

„Dee Fletcher(ová), mohla byste tu na chvíli zůstat?" Pravil učitel po konci hodiny, když ostatní odcházeli." Příjmení jsem taky měla nově pozměněné, měla jsem tátovo příjmení, mí prarodiče a praprarodiče byli tak nadšení nad mým odchodem. Že si ani nevšimli, že je to příjmení mrtvého kluka jejich mladší dcery Lindsay.

To mi připomíná, že bych za ní někdy měla jít. A taky mi to připomíná, že z té myšlenky mám trochu strach. Sice jsme se už jednou viděli, ale za jiných okolností.

„Myslel jsem si, že to tu nebudete zvládat. Ale mýlil jsem se. Myslím, že to budete zvládat."

Já jsem jen kývla hlavou a usmála se na něj.

Potom jsem kráčela na svou další hodinu.

„Tohle jsem vážně nečekala, překvapila jsi mě." Řekla ta holka, která předtím říkala, tu větu že bych měla být na střední.

„Ale stejně. Kolik ti je?"

„Je mi šestnáct. Právě jsem odmaturovala."

„V šestnácti?"

„Jo."

„Ta to jsi teda dost dobrá. Jak se jmenuješ?"

„Dee a ty."

„Pixie. Ale říkej mi Pix."

„Jasně Pix." Řekla jsem a usmála se na ní.

Každá jsme šli na jinou přednášku, takže se jim pak viděla až v kantýně.

Zrovna čekala frontu a zeptala se mě: „Ty nic nebudeš jíst?"

„Teď ne. Nemám moc hlad."

„Tak to já jo a moc." Řekla a usmála.

Počkala jsem s ní až si koupí krůtí sendvič a sedly jsme si na jednu z laviček.

„Bydlíš s rodičema?" Zeptala se mě.

„Ne. Mám vlastní malej byt v pronájmu." Nechtěla jsem jí lhát, tede zrovna v tomhle.

„Můžeš mít vlstní byt v šestnácti?" Zeptala se vyjeveně.

„Jo, oficiálně jsem plnoletá." Řekla jsem a ukázala ji svou občanku.

„Tebe zplnoletnili?"

„Jo. Jaksi mě vydědili."

„Tebe rodiče vydědili?"

„Ne oni, v podstatě moji prarodiče, ale je to dost složitý. Ale mě je to jedno. Nikdy jsem je meměla nějak extra v lásce. Ze své rodiny jsem měla ráda jen svého..." Přemýšlela jsem, jak Olivera a Macy nazvu.

Nakonec jsem se rozhodla zvolit termín, který jsem používala většinu svého života.

„Ze své rodiny mám ráda jen svého bratra a sestru. Vždycky mě podpořili. Jsou skvělí. Z rodinou jinak kontakty nemám. Jen s něma mluvím. A co ty? Kde bydlíš?"

„Bydlím na jedné koleji a mám šáhlou spolubydlící."

„Aha. A v čem se ta její šáhlost projevuje?" Zeptala jsem se.

„V tom, že mi do mé postele hodí každý den pár šutrů. To prý abych měla lepší spánek. Já si myslím, že to má spíš záporné účinky." Obě jsme se tomu zasmály.

Já se zase rozhlédla kolem sebe, jako ráno. A zase jsem viděla toho kluka.

„Kdo je to?" Zeptala jsem se Pix.

„Ty myslíš Quentina?"

„Jo?"

„Ty ho znáš?"

„Objednala jsem si pizzu a on byl poslíček. Zeptal se na rande a já ho odmítla."

„Ty jsi odmítla Quentina Weelera? To je snad poprvé, co mu nějaká holka řekla ne. Mě se neptal a jsem za to ráda."

Přibližoval se k nám a vedle něj šel ještě jeden kluk.

„Myslím, že jsou k nám." Pravila Pix. „Jo a mimochodem ten druhý se jmenuje Will."

„Ahoj Pixie." Pozdravil Pix odporně sladkým hlasem Quentine.

„Představíš nás?" Zeptal se a ukázal na mě prstem.

„Ukazování prstem je neslušné." Řekla jsem stejným hlasem jako učitelka na základce. Všichni jsme se tu smáli.

Pak Pixie řekla: „Tohle je Dee. Dee tohle je Quentine a Will."

Jen jsem na ně kývla a pravila jsem: „Omlouvám se, ale musím vás opustit. Mám teď jednu přednášku. Sbohem." Pravila jsem a se smíchem jsem je opouštěla.

Jiný pohled:

„Na tu holku nemáš." Pravila Pix.

„To jsou přesně moje slova, kamarádko." Pravil Will a smál se přitom.

„Odmaturovala o dva roky dříve. Na tu vážně nemáš." Řekla Pix.

„Co má maturita společného s tím, jestli na ní mám nebo ne?" Zeptal se Quentine.

„Divím se, že tu tuhle otázku vůbec pokládáš. Hele, mějte se vy dva, jak chcete, já už taky musím jít. Mám spoustu učení."

„Teprve začal semestr, co to meleš?"

„Je to taková jistota. Nechci, aby to dopadlo jako minulej rok. Minulej rok to bylo tak tak." Řekla a odešla ke kolejím.

„Já ji dostanu." Řekla a stěmito slovy Quentine odešel.

Will se jen zasmál a odešel na přednášku.