Invicta

Historie

Probudilo mě nepříjemné skřípání.

„Šípková Růženka se probudila." Bylo horzné slyšet slyšet Brycův otravný hlas.

Chytla jsem si hlavu. Hrozně mě bolela.

„Neměla si narážet do toho stromu."

„Proč tohle děláš?"

„Co?"

„Víš vůbec, co s námi udělá? Ne, nevíš. Víš jenom to, že chce ovládnout svět."

„Co chceš vědět víc. Navíc se už nebudeme muset skrývat."

„Jsou to jen žvásty."

„Mlč."

„Jsou ty řetězy nutné?" Řekla jsem a ukázala jsem na řetězy, které byly připoutány zevnitř vozu, obepínaly mi ruce.

„Jo jsou. Ale neboj se, už jsme v cíli."

Vyvedl mě z auta. Šla jsem před ním. A on mi držel ruce u sebe těsně u těla. Mačkal mi ruce tak, že mi zmodraly a klouby mi zbělely.

Zavedl mě do větší místnosti, než byla ta předešlá. Už tam stáli všichni ostatní. Všichni kromě Kaylee, měli na sobě čisté oblečení, takže jsem usoudila, že je chytli minimálně včera.

„Tak, když jsme tu všichni. Můžeme začít."

Přerušila jsem ho, protože jsem nedokázala zastavit to, co se mi vyřinulo z úst.

„Proč tohle děláte?"

„Jseš tak hloupá, říkal jsem, že chci vládnout nad světem a přivézt věčnou svobodu čarodějům."

„Ale všichni, kteří se o to pokoušeli, byli zabiti."

„Nemysli si, že jsem o tom nevěděl. Vybral jsem si vás jako jedny z nejlepších studentů. Zařídil jsem si to tak, aby mezi vámi vytvořil krevní pouta tak, aby každý z vás byl dobrý ve všech třech oborech."

Cože? Krevní pouto? Samozřejmě vím, o jakou věc jde. Krevní pouto je nezákonné a trestá se velkými tresty. Krevním poutem se z příčin neznámých, mohou propojit jen opačná pohlaví. Když to uděláš, můžeš telepaticky komunikovat s tím druhým a získáš část jeho moudrosti a talentu.

Ale věděla jsem, že jde ještě o něco víc, že nejde jen o krevní pouto.

„Ale jde i o něco víc, že jo? Proč byste si na tuhle záležitost bral středoškoláky. Jde o přeměnu, že jo. Jde o přeměnu, kterou nemůžou podstoupit dospělí lidé. Kdybych byla blbá, myslela bych si, že nás chcete proměnit v upíra, ale každý v téhle místnosti ví, že upíři neexistují."

„Zmýlil jsem se. Nejsi tak hloupá, jak jsem si myslel. Vysvětli jim to. Vypadají, že to nevědí."

Nechtěla jsem jim to vysvětlovat, ale on když jsem dlouho dobu nepromluvil, nasadil děsivý výraz.

„Spousta čarodějů si myslí, že upíři existují. Ale oni neexistují. Název upíři vymyslela skupina čarodějů, která se živila krví, ikdyž nemusela, prostě jim chutnala. Ale věděli, že by se to jejich potomkům nelíbilo, nazvali se upíři, řekli, že se živí krví, aby přežili a vymysleli historku s dřevem, aby to bylo lépe uvěřitelné. Takže, co z nás chcete udělat?"

Z kapsy vyndal rostlinu s fialovými květy.

„Tenebris. Myslela jsem, že její poslední semínka byla zničena."

„Ne, nebyla, jak vidíš Dee."

„Tohle neuděláte."

„Ale udělám."

„Co?" Řekl Derek.

„On z nás chce udělat Invicty."

„Co to jsou Invicty?" Zeptala se Kaylee.

„Lidé v pravěku je nazvali tímto latinský názvem. Znamená neporazitelní. Lidé si mysleli, že se nedají ničím zničit. Mysleli si to do té doby, kdy byl vynalezen bronz, po kterém Invicty zemřely. Poslední byla zabitá roku 1918 bronzovou kulkou v první světové. Také jsou Invicty nazývané lovci duší. Protože se živí dušemi ostatních lidí. Duše je spojena s tělem a Invicty mají duši odolnější než ostatní, takže jsou odolný vůči stárnutí a kromě bronzu je nemůže nic zabít."

Když jsem dokončila větu, všichni na mě vyjeveně zírali.

„Tak, začneme s krevním poutem....."

Rozdal nám špendlíky.

Rozdělil nás do asi předem promyšlených dvojic.Přede mě postavil koho jiného než Bryce, to je hrozný.

„Musíš to zastavit. Jeto tvůj táta."

„To nejde." Řekne ustrašeným hlasem, bodne si špendlíkem do zápěstí, dá mi ho do úst. Jeho krev mi stéká do úst. Ze začátku chutná jako tekuté železo, ale později se chuť změní a chutná to příjemněji.

A v téhle chvíli se stalo něco, co jsem nečekala, viděla jsem jeho vzpomínky. Byl tam on jako malý a otec mu říkal: „Jsem na tebe pyšný." Potom jako starší přišel k otci s trofejí. „Gratuluji synu." Řekl a pohladit ho po vlasech. Na posledním snímku vypadal podobně jako dnes. Opodál stál jeho otec, bavil se s nějakým mužem a ženou. „Je to skvělý syn." Řekl o Brycovi.

Když vzpomínky skončily. Probrala jsem se společně s ním z transu. Chvíli jsem na něj zírala, ale potom jsem si vzala špendlíky a rychle jsem si s ním bodla do zápěstí. Přiložila jsem mu zápěstí k ústům. Ze začátku jsem cítila, jak je mu chuť mé krve nepříjemná, ale potom to přestalo a znovu začal běh vzpomínek akorát místo jeho to byly moje vzpomínky a já to nemohla zastavit. „Je jiná, nepatří sem. Nepatří do naší rodiny." Říká moje máma tátovi a netuší, že mé tříleté já stojí za rohem a slyší to. Potom je mi asi deset. Sedím u stolu a zapisuju si příklady, které počítali v ročníku o dva roky vyšším než byl ten můj. „Nevím, jak se k ní mám chovat. Je jiná než my." Řekl můj otec, který si zase myslel, že neslyším a ukázal na dva mé sourozence. „Tihle patří do naší rodiny." Potom je tam vzpomínka, když jsem v prváku. Je to můj první den. Je tam Macy s Oliverem a přejí mi hodně štěstí. Za nimi stojí rodiče. Tváří se stejně, jako se tvářili, když jsem vstupovala do první třídy.

Když tyto nepříjemné vzpomínky zmizely, oba jsme se probrali.

Bryce se na mě podíval a řekl: „Je mi to líto."

„Když je ti to líto, měl si zabránit tomu, aby se tohle stalo." Zamával jsem před ním zápěstím, ze kterého ještě před chvílí pil.

Jeho otec promluvil, když jsme splnili to, co po nás chtěl: „Teď přijde přeměna." Pravil, zmáčkl tlačítko, zmizely stěny. Podlaha se rozdělila tak, že větší část náležela nám a menší jemu. Udivilo mě místo, kam nás ta plošina dovezla. Malá louka a uprostřed ní byl klacíkem naznačený kruh. My stáli uvnitř kruhu a čekali, co Rogers udělá. Stál venku, mimo kruh a potutelně se usmíval.