Invicta

Zelený až měděný záblesk

Výtah nás dovezl do jiného patra, do dvanáctého. Byl to byt. Něco jako náš, chodili tam zmatení a omámení lidé asi nějakou jedovatou látkou.

Přistoupila jsem ke Kayleen a řekla: „Uděláme dohodu. Nebudeme se ivit duší lidí nad dvacet let. Před pár dny kdybych slyšela to, co jsem teď řekla, nevěřila bych tomu."

„Beru tu hodu a přidávám k ní ještě jednu věc. Budou to lidé pod čtyřicetpět let."

„Beru." A spečetili jsme si dohodu potřásnutím rukou.

Přistoupila jsem k třicetileté ženě, chytla jsem jí opatrně za paže, podívala se do jejích hnědých očí a řekla: „Všechno.....bude......v pořádku."

Ona to pomalu zopakovala po mě. A potom na mě omámeně hleděla a já čerpala její energii, energii duše. Vzala jsem si míň z duše než na posledy, asi to bylo tím, že jsem předtím byla hladová.

Přistoupila jsem ke dveřím výtahu a dívala se, jak se ostatní živí. Věděla jsem, že se musím pokusit o zácranu těchto lidí, samozřejmě jsem nezapomněla ani na ředitelku, ta patřila do seznamu k nim.

Pomalu jsme všichni vstoupili do výtahu a vrátili se zpátky k tréninku. Já s Kaylee jsme teď byly na stejném stanovišti, stanovišti sportu.

Elektronické zařízení řeklo: „Uhýbejte nebo chytejte míče, které na vás budou střílet." Říkala jsem si, že bych před tímhle mohla utéct někam pryč, ale ze zeminy se vynořili bíle stěny, které nás čtvercově ohraničili. Takže teď jsme byly v tělocvične bez stropu.

Naproti nám stál stroj, který vrhal míče. Míče rotovaly a zasahovaly nás do všech částí těla. Cítila jsem modřiny, ale věděla jsem, že se za chvíli zahojí.

„Myslete na spojení." Řekl stroj,

„To...heh...nejde." Řekla Kaylee s prudkým dechem.

„Ale ano, jde!"

Potichu jsem Kayleen řekla: „Přestaň myslet na míče. Mysli na spojení. Zvládneme to."

Potom jsem, už nesledovala její reakci na mojí větu, zavřela jsem oči a myslela na ty nitky. Řůzně se natahovaly a kroutily. Zase jsem začala myslet na energii, ale trochu odlišnou, sílu přesnosti, rychlosti a síly. Zase jsem uslyšela cvyknutí, ale teď bylo tišší než předtím, došlo mi, že později už nebudu muset dlouho hledat, protože s těma schopnostma srostu.

Otevřela jsem oči a chytla míč, který se mi chystal rozdrtit obličej, hodila jsem ho pryč a uhnula míči, který mi pevně směřoval k nohám.

Kaylee už našla spojení, viděla jsem jí to na očích, ikdyž je měla zavřené, protože se jí chvěla víčka, málem mi při tom dívání míč rozdrtil čelist, ale já jsem prudce švihla rukou a odrazila jsem ho. Kaylee začala odrážet rány a po chvíli, co nás netrefil ani jeden míč, stěny zmozeli v zemi, stroj ukončil vrhání míčů a řekl: „Pro dnešek skončil váš trénink."

Nemusely jsme moc dlouho čekat, ostatní stroje taky pustily, ikdyž neměli dodělané, co jim zadaly.

Jeli jsme potichu zpátky výtahem a já zjistila, že naše patro je šesté.

Všichni odešli do pokojů až na mě. Rozhodla jsem se, že se podívám, jak to jde ve světě. Pustila jsem v místnosti, která má být obývák televizi a dívala se na zprávy. Byly to zprávy o počasí, což bylo trochu mimo mě, když uzavřena v temné budově, tak jsem přepínala a hledala něco, co by bylo k něčemu, ale nic jsem nešla. Něco kloubného se možná skrývalo pod kanálem 35, protože to byl jediný z 50 programů, který byl uzamčený. Dal se otevřít jen pomocí hesla. Přemýšlela jsem, jaké by asi mohlo být. Pochodovala jsem po chodbě sem, tam a přemýšlela, pochodování my někdy pomohlo s přemýšlením a zrovna teď taky. Přistoupila jsem k mapce, která byla na zdi v hale. Už jsem si ji prohlížela předtím, ale nic kloubnýho k útěku tam nebylo, byly tam jenom zakresleny čtverce, které znázorňovaly místnosti v tomhle bytu. Bylo to tam, abychom věděli, co kde v bytu je.

Dívala jsem se hlouběji a něco jsem zahlédla, bylo to ve všech místnostech, miniaturní čísla, souřadnice místností, to mi taky k útěku nebylo, ale číšla a písmena v souřadnici obýváku by mohly být heslem, které musím zadat do kolonky, aby se odemkl kanál.

Souadnice jsem si zapamatovala a zadala jsem je do kolonky, kanál se mi otevřel. Udivila jsem se, když jsem zjistila, že je to čarodějnický kanál.

Zavolala jsem: „Všichni! Pojďte sem!"

Všichni přiběhli a zírali společně se mnou na obrazovku.

Byla tam blonďatá moderátorka a říkala: „Pohřešuje se dvanáct dětí Čarodějnického institutu a jejich ředitelka. V pozadí tohohle se tam ukazovaly na obrazovce naše fotky se jmény.

„Pokud najdete tyto děti, dejte nám vědět." Řekla.

Pokračovala: „V hledání pomáhá Daniel Rogers, zástupce ředitele, který se po zmizení ředitelky ujal pozice, ale který teď z ní ustupuje."

„Ustupuje?" Ptala jsem se nevím koho, asi televize.

„Na tuto pozici byl zvolen Marcus Rogers."

Bylo tam puštěno video z ceremonie, která se byla dnes, Na stupínek vystoupal pětadvacetiletý muž a bylo mu dáno místo ředitele Čarodějného institutu. Marcus se usmíval.

Většina z nás, kteří jsme teďka stáli před televizí, jsme udiveně zírali. Marcus byl až strašidelně pohledný. Měl hnědé na krátko zatřižené vlasy, byl vysoký a štíhlý, bylo vidět, že sportuje, měl krásně bílé zuby, takhle dokázal zmámit asi dost lidí, ale já mezi ně patřit nebudu.

Reportáž skončila a já vypnula televizi.

Bryce potichu a pomalu řekl: „To byl můj nevlastní bratr. Neviděl jsem ho dva roky."

Cože? Jeho bratr? Nejsou si moc podobní, co se týče vlasů a pleti, ....

Ale potom jsem si vzpomněla. Ty hluboké hnědé oči se zeleným až měděným zábleskem....