Invicta

Útěk

Vedli mě různými ulicemi. Nemohla jsem rozeznat, kolik jich je. Ale věděla jsem jistě, že jsou minimálně dva. Nevěděla jsem kudy jdeme, protože jsem byla tak zkoprnělá, že jsem se jen snažila opatrně našlapovat po cestě.

Po dlouhé chvíli zastavili. Slyšela jsem, jak jeden z nich mluví do sluchátka a se syčením se otevírají dveře. Vedou mě chodbou, kde se rozléhají všechny naše kroky.

Potom otevřou další dveře.

"Můžeme?"

"Ano, teď už ano. A potom odejděte."

"Samozřejmě."

Pomalu mi sundavali pytel z hlavy a uvolnilo se mi sevření kolem rukou.

Když ho sundali úplně, skoro nic jsem neviděla, když z jediného okna v místnosti svítilo ostré světlo. Spíš se mi to zdálo, protože jsem měla dlouho pytel na hlavě.

Když jsem rozkoukala, viděla jsem dva zástupy. V prvním, víc ve předu, byli třeťáci a v druhém maturitní ročník.

V prvním jsem uviděla Bryce a Dereka, to mě tak nevyděsilo, spíše mě vyděsilo, když jsem uviděla Kaylee.

Pomalu jsem se zařadila do řady vedle Kaylee a podívala se na místo, kam se všichni dívají, stál tam člověk, který dával těm mužům, kteří mě sem dovedli rozkazy, byl zástupce ředitelky naší školy, Daniel Rogers, otec Bryce.

"Myslím, že můžeme začít. Všichni se asi ptáte, proč tu jste. Teda polovina z vás. Přihlaště se, kdo jsem přišel dobrovolně?"

Nepřekvapovalo mě, že mezi ně patří Derek a Bryce.

"Chci ovládnout zemi. A proto musím nejdříve ovládnout svět magie. Když vládneš magii, dokážeš vládnout světu. Potom už se nebudeme muset skrývat, ale pár čarodějů si to nemyslí, patří mezi ně vaše ředitelka."

Zapnul přenos na obrazovce za sebou. Byla tam ředitelka naší školy spoutaná okovy na nohou a rukách ke zdi. Po celém těle měla šrámy nejspíš od biče a na tváři místo jejího normálního klidného výrazu, tam byl výraz strachu a bezbrannosti.

"Vy budete moje armáda. Umlčíte tyto čaroděje s těmito názory. Ale jsem hodný, rozhodl jsem se, že ty kteří přišli nedobrovolně, tak ti mají pět dnů. Pokud je za pět dnů tihle ostatní nechytí, mají svobodu, ale samozřejmě musí mlčet, kdyby něco řekli, čeká je smrt. Pokud je chytí jsou v mé moci. Dám jim deset minut na rozmyšlenou, jakou cestou půjdou ven. Potom tyto hodiny začnou odpočítávat." A na stěne se ukázaly digitální hodiny.

"Půjdeme zadním vchodem." Pošeptala jsem Kaylee do ucha.

"Ty víš, kde je?"

"Myslím, že tím zadním vchodem mě vedli ti chlápci. Myslím, že ostatní poběží tím hlavním."

Deset minut téměř uběhlo. Zbývala jen minuta.

"Až vyjdeme ven. Musíme se rozdělit." Řekla Kaylee.

"Já vím." Řekla jsem a objala ji.

"Hodně štěstí."

"Hodně štěstí."

Zbývala poslední sekunda, potom hodiny píply, aby nám řekly, že začínají odpočítávat.

Vyběhla jsem tryskem z místnosti, Kaylee mi byla v patách. Můj instinkt se nemýlil. Byl tam zadní východ.

Běžely jsme ulicí. Byla tam autobusová stanice a mně došlo, že vím, kde jsme. Tady má Macy práci. Někdy za ní jezdím, takže znám spoje.

"Jeď tímhle spojem."

"Nemám jízdenku ani peníze."

"Usaď se do zadu a snaž se být nenápadná. Snaž se dojed, co nejdál, ale né na konečnou. To je opatření, proto kdyby zkoušeli tyto spoje, mysleli si, že půjdeš na konečnou. Jede to na sever."

"Já pojedu na jih. Sbohem." Řekla jsem.

Ona pípla potichu: "Sbohem." A zmizela v autobuse.

Já jsem nastoupila do jiného autobusu. Autobus vyjel ze stanice a já si na chvíli oddechla.

Tímto autobusem jsem jela dvě hodiny, protože to byl dálkový autobus. Vystoupila jsem na předpředposlední zastávce.

Nevím, kde jsem. Prošla jsem to kolem stanice, a pak jsem našla řešení, vlak.

Jede na západ. Takže to bude dobrá skrýš. Nastoupila jsem do vlaku úplně dozadu. Později ke mě přišel průvodčí. Normálně nedokážu lhát, ale když jde o můj život, je to něco jiného. Řekla jsem mu, že mám tuto cestu zadarmo, jako z jedna z dcer majitele místních železnic. Divil se, nevěřil mi, ale řekla jsem mu pár věcí, který člověk normálně neví. Nechal mě. Teď se ty nudné katalogy o železnicích, které jsem četla u zubaře, hodily.

Potom jsem přestupovala do autobusu a různě. Ve vlacích jsem spala. Takhle to šlo téměř pět dnů, ale potom se něco pokazilo. Vystoupila jsem z autobusu. A venku stál Bryce. Ze začátku mě neviděl. Sice jsem nevěděla, co tady dělá, ale věděla jsem, že na to nesmím myslet, že musím běžet. Všiml si mě a běžel za mnou. Měla jsem docela velký náskok, ale věděla jsem, že on je na tom v běhu lepší než já. Proto když jsem viděla jedno kolo na zemi. Sedla jsem si na něj a jela. Říkala jsem si, že budu mít výhodu, ale on si taky jedno našel.

"Za chvíli tě dohoním." Zakřičel.

Jízda na kole byla jedním z mála sportů, který mi šel. Před námi se objevila stezka plná hrbolků.

"Tohle nezvládneš."

"Zvládnu." Řekla jsem a projížděla klikatě kolem hrbolků.

Jela jsem dlouho. Pomalu mi docházely síly asi z nedostatku spánku, ale jela jsem dál, myslela jsem si, že to možná zvládnu zbývala jen necelá hodina do vypršení času.

Brace promluvil: "Kaylee vydržela docela dlouho. Julia jí chytla teprve před třemi hodinami." To mě odzbrojilo. Na chvíli jsem se nedívala pořádně na cestu.

Potom jsem ucítila prudkou bolest a dál jsem viděla jen černo.